Jen se zase zvednout..

Nedávno jsem v noci potřebovala přelézt z postele na vozík. Avšak místo na vozík jsem se sesunula k zemi. Jo, někdy se to stane. Člověk spadne.

Je tam takový hraniční moment, kdy člověk už ví, že přesun nezvládne a sklouzne k zemi. Přesto se člověku nechce spadnout, takže bojuje, zkouší to, používá sílu i sílu vůle, pronese několik modliteb, přání, zaklínadel, chce odvrátit zákon gravitace, ale…

Jsou to pády, jak ve zpomaleném filmu, kdy už je děj jasně daný, ale člověk ho přesto zkouší odvrátit. Výraz v obličeji během pádu stihne projít celou řadou proměn, škála emocí se mění. V tom okamžiku se vždy odehrává tolik a přitom to nezaujatému divákovi může připadat jako obyčejný pád. Není. Vteřiny běží úplně jinak.

Nakonec se tělo sesune k zemi a přijde jakási úleva, že už je to u konce. Avšak úleva netrvá dlouho, protože člověk se potřebuje dostat zpět do sedla. Ve dne jsou pády jiné. Ve dne se člověk ze země dostane na vozík hned, protože pomoc se dostaví většinou velmi rychle. Ale noc, noc má svůj režim, svoje pravidla.

A tak jsem se v noci ocitla na zemi místo na vozíku. Hrozná tma. Dostat se ze země na vozík je pro mne možné, protože na levé noze mi zůstaly nějaké funkční svaly a v rukách mám sílu docela dobrou. Přesto se to tentokrát nedařilo. Byla jsem unavená a pořád mi to klouzalo a každý pokus skončil neúspěchem. Frustrace. Vyčerpání. Únava. Po hodině snažení jsem se rozhodla dostat se po zadku až k místu, které je nižší než můj vozík. Plán je jasný. Noční vycházka po zadku, budu strkat vozík až k onomu místu a já se tam doplazím po zemi. Na nižší místo se ze země vyšplhám a z tohoto místa pak přehopsnu na vozík. Takže jsem ve dvě ráno odbrzdila vozík, posunula ho o kousek, posunula sebe o kousek a takto až k záchrannému bodu. Z ložnice do koupelny.

Nakonec se vše zdařilo a když jsem po tomto nočním řádění lehla zpět do postele, pocítila jsem ohromný vděk. Vděk za to, že i když to trvá, tak to jde. Nemusela jsem budit přítele. Nemusela jsem nikomu volat. Nakonec jsem to zvládla. Sama. V posteli jsem ležela dobitá, ale tak nějak šťastná. S pocitem hrdinky. Mount Everest hadr.

Mohla jsem být hrozně naštvaná, že to trvá tak dlouho. Říkat si, jak neschopná jsem a že je to všechno na nic. Mohla jsem si lehnout s pocitem frustrace a naštvání na všechno. Ale moje mysl si vybrala ten druhý aspekt – našla to, za co může poděkovat.

Každá situace má v sobě obě polarity. V každé situaci se dá najít i to mínusový i to plusový. Ne, není to vždy snadné (ba v některých okamžicích je to z našeho omezeného lidského úhlu pohledu zcela nemožné)…a vím, že každá mysl pracuje jinak. Některá mysl je opravdu hodně zaměřená na ty těžkosti života. Ale třeba, když si toto někdo přečte, tak mysl sama od sebe přepne a příště místo stížností a kritiky naskočí i ten druhej pohled. Třeba.

Není to pozitivní myšlení a snaha vidět jen to dobré za každou cenu. Není to popírání situace, ani potlačovaní emocí. Naopak, když člověk nechá vztek, ať se vyvzteká, on zmizí během okamžiku.

Je to o tom vidět obě polarity určité situace a nenechat se stáhnout do utrpení jen kvůli tomu negativnímu aspektu. Je to uvědomění si celistvosti situace, kterou když rozložíme, má plus i mínus. Vždy se dá najít něco (třeba i něco nepatrného), za co pocítit vděk.

A pak…pak se to všechno sleje dohromady a vnímáme situaci takovou, jaká je. Ani dobrá, ani špatná. Zmizí odpor, rezistence; zmizí pocit, že takto by to být nemělo a zůstane jen přítomný okamžik. Děj. Takový, jaký je. A najednou není potřeba, aby věci byly jinak, podle určité představy. Jsou, jak jsou. A v tom okamžiku celé tělo naplní život a milost. Klidná lehkost bytí. Tichá radost života samotného.

Tak takhle nějak u mne.

Ani ty pády už nejsou to co bejvaly.

No a dneska trénuju, jak se dostat ze země na vozík. V botech! Protiskluzovejch. To je hned jiná. Budu je mít u postele. Pro příště.

Krásné dny, večery i noci plné díků nám všem.