Dneska na
onkologii. No jo, nechodím jen na koncerty a festivaly.
Občas se ke
mně dostanou informace o tom, že někdo považuje za reálný život to, co sdílíme
na sociálních sítích. Tomu moc nerozumím. Takže když mi někdo občas řekne, že
ví, že se mám skvěle, protože to tak prezentuju, tak se vždy tak trochu
podivím. Sociální sítě nejsou realita přece a dělat si o někom názor podle
toho, co píše nebo nepíše na sociálních sítích, je pošetilé, ne? Vím, že vztahy
nejsou tak harmonické, jak vypadají na fotkách a vím, že nejsme všichni tak
dokonale krásní a veselí 24/7. Také si uvědomuju, že když někdo sdílí nějaká
hluboká moudra nebo motivační citáty, tak to neznamená, že tak i žije, myslí,
cítí…
Každopádně
jsem se dnes rozhodla poodkrýt tohle téma (a stejně to bude mít k realitě
daleko) – na onkologii chodím už tři a půl roku. Rok z toho jsem měla pauzu,
protože jsem dostala od života impuls, abych to zase zkusila jinak. Ale nepodařilo
se to. Během toho roku se v mém tělíčku vlastně všechno dost zhoršilo. Já to
stále zkouším i jinak (tzv. alternativně) a vím, že něco z toho mi pomáhá; a
něco naopak ne. Ale k léčbě jsem se vrátila (už to je zase skoro rok, co tam
docházím), protože je to zatím jediné řešení, které nějakým způsobem pomáhá
prokazatelně. Takže každé tři týdny jdu na onkologii, aby mi pustili žilou.
Plus teda ty energie, bylinky a tak...
Někdy se o
tom asi, možná, pravděpodobně rozepíšu víc, ale je občas, jen občas až
fascinující slyšet nebo číst ty názory od druhých lidí nebo od samotných
„léčitelů“, že jsem se neuzdravila, protože jsem v tom neměla jistotu; nebyla
jsem tomu otevřená; dost jsem se nesnažila; nezměnila jsem vše, co bylo potřeba
změnit; nejedla jsem dost raw; nenašla jsem všechny ty příčiny a souvislosti,
které jsem měla najít, pochopit a případně odblokovat. Občas jsou ty názory
druhých lidí (většinou těch, co s podobnou nemocí nemají navíc ani žádnou
zkušenost) až absurdní a akorát vyvolávají pocity selhání a nijak neprospívají.
Fakt zvláštní. Nejabsurdnější mi přijde, když mi někdo řekne, že chci být
nemocná. Chci si tu nemoc nechat. To vypustí z úst opravdu jen člověk,
který neví…nemá vůbec podobnou zkušenost.
Ale je
pravda, že říct něco ve smyslu: "u Tebe to nefunguje, protože nechceš,
nesnažíš se, nejsi tomu otevřená nebo tak něco" je vždy vlastně
jednoduché, ale takové názory spíš ubližují...
Já se tedy po
roční pauze vrátila k biologické léčbě, která je sice experimentální, ale zatím
prostě jediná, co aspoň trochu zpomaluje růst těch nádorů (to slovo je zatížené
tak divnou energií, že tomu musím říkat jinak). U téhle nemoci, která je
dědičná, prostě nikdo nic neví no.
Progresivní
nemoc (jakákoliv) je „zapeklitá“ v tom, že člověk se musí znova a znova
srovnávat se svým stavem. Není to „jen“ o tom, že přijmu fakt, že jsem na
vozíku; přijmu k tomu ty přidružené věci, které s poraněním míchy souvisí, a
naučím se znova mít ráda tělo, které jak kdyby bylo cizí. U těch progresivních
nemocí je to furt jinak. Furt horší vlastně. Takže se člověk znova a znova
srovnává s nějakými novými situacemi.
Ale mám
takový pocit, že každý tady na planetě zemi máme svou zkušenost. A žádný z
našich příběhů nelze vůbec srovnávat. Já mám život plný těchto výzev, co
souvisí se zdravím a bolestmi. Někdo pořád řeší zase vztahové věci. Jiný
finanční stránku života. Někdo svůj vzhled. Někdo je fyzicky odlišný; někdo má
nějakou mentální „poruchu“. Každej jsme si přišli zažít jinou zkušenost. Nelze
soudit, co je lepší a co horší; co je jednodušší a co těžší. Každá situace je
vždy neutrální a až my sami ji označíme za dobrou nebo za špatnou. Ale kdo nás
naučil tímto způsobem myslet? Jak si můžeme být jisti, že víme, co je dobré a
co špatné?
Uvědomuju si,
že to z FB vypadá, že můj život je jedná velká párty. A vlastně je pravda, že
když jsem na onkologii na pokoji číslo 10, tak tam to párty je, protože tam nás
bývá vždy víc společně a je to takový trochu večírek s různými koktejly.
Ale abych
byla upřímná někdy je to fakt už hodně náročné. Veliká únava; permanentní
bolesti; to neustálé pískání v hlavě; to že člověk normálně neslyší (už nemůžu
ani koukat na film bez titulků, protože jim v té tv prostě nerozumím)…to
vědomí, že tu léčbu nebudu zvládat neustále (navíc ani pojišťovna ji ASI nebude
platit donekonečna)...ten fakt, že se to pořád zhoršuje, ať dělám
cokoliv...nevím, co bude dál (ale to neví nikdo z nás, že jo? ;-) ).
Můj život
nejsou jen fesťáky, výlety, úsměvy a „básničky“…ale nemluvím a už vůbec o tom
nepíšu často. Ale nevím proč. Možná proto, že to vzbuzuje rozporuplné emoce a nechci
vypadat jakože mám v životě nějak náročnější situace než kdokoliv jiný, protože
každý máme to svoje.
Pořád
nechápu, že někdo může mít pocit, že to, co sdílíme tady v té virtuální
„realitě“ je realita. Ale tak tady můj příspěvek do cyklu "za reálný život
na sociálních sítích", který stejně nikdy nebude reálný. Ale je asi
pravda, že můžeme být pravdivější; autentičtější a přestat vše přikrášlovat a
filtrovat. Život je dokonalý v té celistvosti. A možná, že abychom určité věci
přestali vidět jako špatné, tragické či děsivé půjde jen tak, když o nich
budeme otevřeně mluvit a psát. Život je stejně jedno velké dobrodružství a já
ho mám ráda se vším všudy ♥
Tak to jsi na tom líp než já. Páč já mívám období - různě dlouhá a různě intenzívní - jimž říkám "zkurvenej život zasranej". A bylo to prvně někdy v 90. letech (nemoc táty = Tvého); pak na přelomu tisíciletí (moje nezaměstnanost), pak Tvoje nemoc... Ne že bych měla něco proti životu jako takovému - ale občas to je "zkurvenej život zasranej".
OdpovědětVymazatA jsem ráda, že Tvůj přístup je tak báječně pozitivní. Ostatně občas sousedům říkám, že to své ochrnutí neseš lépe než já. Takže vlastně i mne posiluješ.
Ahoj maminko,
Vymazatale tak já bývám někdy taky naštvaná. Jen to neumím moc dlouho :-)
A myslím si, že ten člověk, který je hendikepovaný/nemocný, tak to má "jednodušší" v tom, že se s tím nějak vyrovná. Ale okolí se musí vyrovnat ještě navíc s tou bezmocí, že nemůže nijak pomoci. Jestli mi rozumíš, jak to myslím.
Líbám a papa
Jsi statečná holka. Prošla jsem některé tvé (na blozích při oslovené píšu malá písmenka, vnímám to, jakoby bych si s tím člověkem povídala)články, např. Týden do tmy. Dcera také strávila několik 5 nebo 6 dní ve tmě. Já bych to nedala. Tebe obdivuji. Někdy se říká, že máme život přijímat takový, jaký je. Jenže na druhou stranu si říkám, proč já. Na svůj věk jsem relativně zdravá, ale myslím, že na záda mně toho osud naložil víc než dost. Prý jsme tady (na světě) na zkoušku. Zda obstojíme, záleží jen na nás. Ani nevíš, jak já ti rozumím. Myslím na tebe a objímám tě.
OdpovědětVymazatBabino, moc děkuju za komentář.
VymazatJá jsem kdysi četla, že situace je prostě taková, jaká je. Ani dobrá a ani špatná. A až naše myšlenky z ní udělají dobrou nebo špatnou. Ale situace je vždy neutrální. Je, jaká je.
Jestli jsme tu na zkoušku; nebo abychom se učili; poznávali - těžko říct. Třeba jednou zjistíme, o co tady šlo :-)
Mějte se moc hezky.
P. S. Také se říká, že život nám nenaloží víc, než dokážeme zvládnout...
Život není peříčko,to jsem slyšela často,občas jsem si říkala,že už stačí.Vse co mě potkalo bylo už dostačující. Pak přišel leden 2015 a běžné vyšetření na mamografu myslela jsem si,že to neustojím, že je to zlý sen. Nebyl, k tomu při předoperační vyšetření další nádor pro změnu na ledvině. Ani nevím jak jsem to zvládla,hlavou mě letěla myšlenka, to dáš, aspoň ještě pár let tady.
OdpovědětVymazatNino, taky to dáš,buď nekompromisní a věř,že ti léčba pomůže.
Moc děkuju za komentář. Ta léčba to nějakým způsobem zpomaluje (ten růst těch nádorů). Takže prima. Jinak na léčbu chodím už tři a půl roku (teda měla jsem rok pauzu). Já si sem na ten blog dala víc věcí z toho, co jsem kdy napsala, abych to měla hezky pěkně pohromadě.
VymazatOpatruj se a ještě jednou díky.