Nedávno jsem v noci potřebovala přelézt z postele na vozík. Avšak místo na vozík jsem se sesunula k zemi. Jo, někdy se to stane. Člověk spadne.
Je tam takový hraniční moment, kdy člověk už ví, že přesun
nezvládne a sklouzne k zemi. Přesto se člověku nechce spadnout, takže bojuje,
zkouší to, používá sílu i sílu vůle, pronese několik modliteb, přání,
zaklínadel, chce odvrátit zákon gravitace, ale…
Jsou to pády, jak ve zpomaleném filmu, kdy už je děj jasně
daný, ale člověk ho přesto zkouší odvrátit. Výraz v obličeji během pádu stihne
projít celou řadou proměn, škála emocí se mění. V tom okamžiku se vždy odehrává
tolik a přitom to nezaujatému divákovi může připadat jako obyčejný pád. Není.
Vteřiny běží úplně jinak.
Nakonec se tělo sesune k zemi a přijde jakási úleva, že už
je to u konce. Avšak úleva netrvá dlouho, protože člověk se potřebuje dostat
zpět do sedla. Ve dne jsou pády jiné. Ve dne se člověk ze země dostane na vozík
hned, protože pomoc se dostaví většinou velmi rychle. Ale noc, noc má svůj
režim, svoje pravidla.
A tak jsem se v noci ocitla na zemi místo na vozíku. Hrozná
tma. Dostat se ze země na vozík je pro mne možné, protože na levé noze mi
zůstaly nějaké funkční svaly a v rukách mám sílu docela dobrou. Přesto se to
tentokrát nedařilo. Byla jsem unavená a pořád mi to klouzalo a každý pokus
skončil neúspěchem. Frustrace. Vyčerpání. Únava. Po hodině snažení jsem se
rozhodla dostat se po zadku až k místu, které je nižší než můj vozík. Plán je
jasný. Noční vycházka po zadku, budu strkat vozík až k onomu místu a já se tam
doplazím po zemi. Na nižší místo se ze země vyšplhám a z tohoto místa pak
přehopsnu na vozík. Takže jsem ve dvě ráno odbrzdila vozík, posunula ho o
kousek, posunula sebe o kousek a takto až k záchrannému bodu. Z ložnice do
koupelny.
Nakonec se vše zdařilo a když jsem po tomto nočním řádění
lehla zpět do postele, pocítila jsem ohromný vděk. Vděk za to, že i když to
trvá, tak to jde. Nemusela jsem budit přítele. Nemusela jsem nikomu volat.
Nakonec jsem to zvládla. Sama. V posteli jsem ležela dobitá, ale tak nějak
šťastná. S pocitem hrdinky. Mount Everest hadr.
Mohla jsem být hrozně naštvaná, že to trvá tak dlouho. Říkat
si, jak neschopná jsem a že je to všechno na nic. Mohla jsem si lehnout s
pocitem frustrace a naštvání na všechno. Ale moje mysl si vybrala ten druhý
aspekt – našla to, za co může poděkovat.
Každá situace má v sobě obě polarity. V každé situaci se dá
najít i to mínusový i to plusový. Ne, není to vždy snadné (ba v některých
okamžicích je to z našeho omezeného lidského úhlu pohledu zcela nemožné)…a vím,
že každá mysl pracuje jinak. Některá mysl je opravdu hodně zaměřená na ty
těžkosti života. Ale třeba, když si toto někdo přečte, tak mysl sama od sebe
přepne a příště místo stížností a kritiky naskočí i ten druhej pohled. Třeba.
Není to pozitivní myšlení a snaha vidět jen to dobré za
každou cenu. Není to popírání situace, ani potlačovaní emocí. Naopak, když
člověk nechá vztek, ať se vyvzteká, on zmizí během okamžiku.
Je to o tom vidět obě polarity určité situace a nenechat se
stáhnout do utrpení jen kvůli tomu negativnímu aspektu. Je to uvědomění si
celistvosti situace, kterou když rozložíme, má plus i mínus. Vždy se dá najít
něco (třeba i něco nepatrného), za co pocítit vděk.
A pak…pak se to všechno sleje dohromady a vnímáme situaci
takovou, jaká je. Ani dobrá, ani špatná. Zmizí odpor, rezistence; zmizí pocit,
že takto by to být nemělo a zůstane jen přítomný okamžik. Děj. Takový, jaký je. A
najednou není potřeba, aby věci byly jinak, podle určité představy. Jsou, jak
jsou. A v tom okamžiku celé tělo naplní život a milost. Klidná lehkost bytí.
Tichá radost života samotného.
Tak takhle nějak u mne.
Ani ty pády už nejsou to co bejvaly.
No a dneska trénuju, jak se dostat ze země na vozík. V
botech! Protiskluzovejch. To je hned jiná. Budu je mít u postele. Pro příště.
Krásné dny, večery i noci plné díků nám všem.
