Knížka bude!

Huráááá, už je to tady. Začala jsem psát knížku. Úplně mým tělem koluje nadšení a dokážu psát do čtyř hodin do rána. A další den to všechno smažu a začínám znovu :-D

A bude to o nemoci; a o smrti; a o tom, jaké to bylo mít nemocného tátu, kterej malým dětem umíral před očima. A o životě na vozíku a jak dlouho jsem se s tím nedokázala srovnat.

Ale hlavně. Hlavně to bude o životě. O životě takovém, jaký je. 

A o přijetí a o smíření a jak to promění celou realitu a objeví se síla, která tady vždycky byla, je a bude. A o tom, co je pomíjivé a co je trvalé.

A o vděčnosti. A radosti z Bytí. A lásce k životu. 

Dlouho se mi do toho nechtělo, protože jsem měla pocit, že nejsem inspirativní. Co je inspirace v tom, že je někdo na vozíku nebo že je nemocný? A měla jsem pochyby. A v posledních dnech mi došlo, že inspirace není ve mně. Ale v tom příběhu. V tom, že člověk dokáže přijmout nepřijatelné. 

A záměrem je, aby člověk při čtení cítil tu sílu, která tady je (respektive, kterou ve své podstatě jsme) a o kterou se lze opřít, i když se situace zdá někdy bezvýchodná.

A tak píšu a píšu a píšu.

A pak se uvidí, co s tím dál. 

Na fotce je můj táta, kterej byl skvělej. A moje ségry, bez kterých by to všechno bylo o dost těžší ♥️

Cyklo - dovolená na Jižní Moravě :-)

„Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.“ —  Woody Allen

Stejně jako většina lidí, tak i my jsme pozměnili své plány na dovolenou. Místo třítýdenní cesty autem po Evropě jsme zvolili týdenní cestu na Moravu. S koly. Oba dva máme speciální kola, protože jsme maličko fyzicky odlišní od většiny lidí. Ale každý z nás má nějakou svou zvláštnost, že jo 😉 Já mám handbike (kolo pro vozíčkáře, na kterém se šlape rukama); Vojta má lehokolo (má ochrnutou celou levou paži). Jsme krásná dvojice.

Z Prahy jsme vyjeli autem s přívěsem ve čtvrtek odpoledne. Původně jsme chtěli jet až do Frenštátu pod Radhoštěm, ale obloha blízko Frenštátu byla tak děsivě šedivá, že jsme se o kousek vrátili a základní tábor jsme rozbili v autokempu Merkur v Pasohlávkách, což se nakonec ukázalo, že byl hodně dobrý instinkt a my se tak více méně vyhnuli všem těm přívalovým dešťům a rozvodněným řekám.

Autokemp Merkur je obrovský areál se dvěma vodními lagunami. Jako ubytování si člověk může zvolit stan, karavan, chatku, bungalov nebo apartmán. My zvolili takový uzavřený prostor pro karavan, kde jsme si rozdělali náš stan a měli klid a soukromí pro celý náš vozový park.

První den jsme zvolili cyklostezku po okolí, kolem kempu Merkur. Kolem Novomlýnských nádrží. Bylo to naprosto báječné, protože hned v kempu jsme nasedli na kola a jezdili a jezdili a jezdili a po několika hodinách jsme dojeli zpět do kempu. Byla to více méně příjemná asfaltová cesta, střídaná občas polní cestou s loužemi. I do kolony mezi kamiony jsme se dostali - sice se slzami v očích, ale i já jsem to zvládla.

Z kempu Merkur jsou krásné výhledy na Pavlovské vrchy. Nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů je Děvín. Je to podlouhlý hřeben se dvěma vrcholy. Na vyšším vrcholu je televizní vysílač a na nižším je zřícenina hradu Děvičky (Dívčí hrady). A právě dostat se blíž k Děvičkám byl náš cíl pro druhý den. Projíždět se na území CHKO Pálava a užívat si všechny ty brutální kopce a následně ty výhledy, to chceš prostě.

Start i cíl byl opět přímo v kempu, což je největší pohoda, když se nemusí kola nikam převážet. Cesta to byla dlouhá a náročná, ale těch krásných výhledů se nám naskytlo nespočet. Člověku se z toho tají dech. Taky jsem zažila svůj první pár na kole, z čehož mám nakonec moc pěkný zážitek. Celý den jsme téměř nikoho nepotkali. Avšak v momentě, kdy jsem spadla a převrátila jsem na sebe handbike, tak během deseti vteřin se mezi vinicemi objevila červená dodávka a z ní vystoupil chlapík s modře modrýma očima; posadil mě zpátky na handbike a když zjistil, že mě nic nebolí, tak řekl:“ a šup, jedem dál“ a tak jsem jela. S vědomím, že člověk může spadnout, ale důležité je nezůstat ležet a hlavně s potvrzením toho, čemu jsem vždycky důvěřovala – totiž, že život nás nikdy nenechá ve štychu a když je potřeba – pošle pomoc.

Třetí den jsme se rozhodli, že pro dnešek necháme kola odpočívat a půjdeme se procházet po Mikulově. Autem jsme jeli až do Mikulova, tam jsme ho nechali kdesi a šli kousek směr Svatý Kopeček, což je velice náročná cesta pro vozík a pro doprovod, který má zdravou jen jednu ruku. Přesto jsem se díky Vojtovi dostala na tak úžasná místa, že úplně zírám, co všechno on s tou jednou rukou zvládne. Každopádně při cestě směr Svatý Kopeček jsme viděli, že jsme zaparkovali nedaleko lomu, takže bylo jasné, kde dnešní pouť uzavřeme. Ale první jsme šli pešky procházet Mikulov, což je vskutku krásné město. Mají tam krásný zámek a celý jeho areál poskytuje nezapomenutelné výhledy na celý Mikulov, mimo jiné i na Kozí hrádek, i na již zmiňovaný Svatý Kopeček. My oba jsme spíš „do přírody“, takže Mikulov jsme procházeli jen pár hodin a už jsme se těšili k lomu, kde je to vskutku až posvátně nabíjející místo.

Čtvrtý den byl kombinací jízdy na kole a procházek. Vydali jsme se do Punkevních jeskyň. Jsou tam naprosto ochotní a vstřícní. Zajistili nám soukromou cestu vláčkem (není bezbariérový, ale chlapi mi pomohli). A měli jsme bezbariérovou prohlídku se soukromým výkladem Punkevními jeskyněmi až na dno Macochy s nejskvělejší průvodkyní.

Že nás nahoru na vyhlídku na Macochu nevyveze lanovka? Nevadí! Věděli jsme o tom a proto máme s sebou v autě i kola :-) Rovnou po prohlídce Macochy jsme na ně nasedli a zajeli jsme nejen nahoru na vyhlídku u Macochy, ale projeli jsme tam široké okolí plné jeskyň, polí, lesů, úžasných výhledů a krásných míst.

Do kempu jsme se dostali až po desáté večer, jak bylo naším denním zvykem.

Pátý den byl ve znamení relaxace. Jeli jsme se jen podívat na hrad Veveří a projít se kolem Brněnské přehrady.

Šestý den byl náš plán jasný. Ano, tušíte správně. Projet Lednicko – Valtický areál. Zaparkovali jsme ve Valticích u kostela, nasedli na kola a jeli jsme po cyklostezce do Lednice. Kolem rybníků, přes pole a parky, projeli jsme se kolem mnoha a možná ještě více památek, impozantních budov, sídel, krásnými zahradami a voňavými lesy. Viděli jsme mnoho přírodních i člověkem vytvořených krás. Tento dlouhý a náročný den jsme završili opět v Mikulově, kde jsme si užili večerního koupání.

Déšť nás vyhnal se stanu do apartmánu a náš sedmý den nás donutil odpočívat 😊 Což je dobře, protože moje tělo mi ukázalo, že potřebuje klid, který jsem mu dopřála. Celý den jsme jen hráli hry a já spala a spala a spala.

Máme tu poslední den před odjezdem. Jelikož za námi přijela moje starší ségra s dětmi a jelikož stále prší, tak dnešní plán je jasný. Jdeme do Aqualandu Moravia. Je to tam celé moc pěkné. Bezbariérové. Avšak je škoda, že na vozíku se člověk nedostane do sekce s tobogány. Těšila jsem se, že budu mávat dětem a dívat se, jak si užívají adrenalinu, ale bohužel všude přístup jen přes schody. Ale i tak jsme si to tam užili moc. Koupali jsme se venku v dešti ve vyhřívaném bazénu a když oni šli na tobogány, já šla na palačinku a číst si. Člověk musí být flexibilní a umět se přizpůsobit situaci.

Takhle dovolená byla opravdu kouzelná. Moc se mi líbilo, že jsme potkali mnoho lidí, kteří se s námi dali do řeči, protože se zajímali, co to máme za speciální kola. Baví mě, jak se s úžasem za námi lidi otáčí a děti pokřikují – mami, mamiiii, heleeee, co to mají za kola?

Baví mě ta svoboda, nezávislost a že se člověk díky kolu dostane na překrásná místa. A ty svaly teď, ty se budou ještě hodit. Co vám budu povídat – ruce jsou pro vozíčkáře pilíř nezávislosti a soběstačnosti – jsem ráda, že jsem je posílila.

Zážitků bylo mnoho. Dny to byly opravdu úžasné. Pohledy, které se nám naskytly, jsme se jen marně snažili zachytit foťákem. Všechny tyto kousky (a spoustu jsem jich nenapsala) zapadají do té skládačky a tvoří nádhernou mozaiku, která je prostě boží. Je jen málo věcí, které se vyrovnají těm ránům v přírodě, kdy se vše probouzí a člověk se navrací do těla (i když třeba pochroumaného) a cítí se tak malý, pokorný a cítí, že je součástí něčeho mnohem většího a vděčnost prostupuje každou buňkou v těle. Navíc náš partnerský vztah se zase mnohem víc upevnil a díky této dovolené získal jiné kvality a nový náboj. A ten můj Vojta. To je muž s velkým „M“. Obdivuju ho a vážím si ho teď zas ještě víc než dřív.

A život. Ach ten život.

Jo, takhle dovolená byla vážně božíííí.

Takže i když jsou některé hranice pořád ještě možná zavřené, tak my ty naše posunuli zase o kousek dál. Vyjít za hranice. Za hranice toho, co si člověk myslí, že zvládne…jen o kousek, jen o maličký kousek dál...

P. S. Vůbec nemůžu rozkódovat, proč se mi to pozadí textu někdy barví a někdy ne. Nejradši bych to měla všude jen černý text a nic víc, ale...:-D

17 let...

17 let na vozíku. Sedmnáct. 

Nemohu říct, jak skvělý to je dar nebo jak jsem se díky tomu změnila. Tenkrát mi bylo 18. O světě jsem věděla pramálo; mnohem méně než teď (i když pořád vím, že nic nevím a ani to nevím jistě). Nevím tedy, jaká bych byla, kdybych tuhle zkušenost neměla. Nad tím nepřemýšlím. Nepátrám už ani po příčinách.

Nemohu říct, že mi vozík změnil život a já se zastavila, zamyslela a díky tomu přerovnala své hodnoty a priority. Tenkrát jsem byla ve třeťáku na gymplu, teprve jsem se rozkoukávala a hodnoty a životní cesty teprve spíš hledala a objevovala. Nemohu tedy hovořit o transformaci z verze Nina 1.0 na verzi Nina 2.0.

Ale co vím jistě je, že i když nám život občas dá ránu do bříška, tak pak přijde a pevně nás obejme a nikdy nás nenechá ve štychu.
A těch úžasných lidí, které člověk i díky tomu vozíku pozná. Je to až dech-beroucí (no spíš dech-dávající), jak moc jsou a umějí lidé být skvělí. Je radost být součástí takového celku.

Dokonalost života vidím právě v celku, tedy v jeho celistvosti. Umět mít rád a neodmítat ty hezké věci jako je zdraví, krása, úspěch, bohatství, mladí, zrození; je snadné. Ale umět přijímat a brát jako součást života a celku i ty věci jako je nemoc, ošklivost, neúspěch, chudoba, stáří, smrt; to je výzva. To se učím. Protože vše je součást života.

Není potřeba bojovat proti životu a proti tomu, co je. Nekonečná touha věci vylepšovat, uzdravovat, měnit, případně odmítat nebo popírat vede k rozporu mezi tím, co je a co by mělo být. Když se člověk uvolní, tak konflikt a rozpor mezi tím, co je a co by mělo být, zmizí.
A zůstane jen přítomnost. Taková, jaká je.

Štěstí (taková ta vnitřní klidná radost bytí) není v tom, jestli je někdo zdravý nebo nemocný; jestli je chodící nebo nechodící. Vše vnější je tak prchavé, tak proměnlivé, tak konečné.
Klid a radost z bytí je stav vědomí a není závislé na vnějších formách… tak nějak to teď vnímám a stejně…kdo ví? 

Sedmnáct. Díky živote! Jsem a jsem tak ráda ♥

Jen pro ten dnešní den...

Dneska pětkrát! Lidi jsou fakt všímaví, ochotní, vstřícní. Dneska se mým dnem rozvíjí linie a příběhy o tom, jak lidé nejsou lhostejní. Je to fakt radost žít v této zemi, v této době. Užívat si tyhle drobnosti (i když to nejsou drobnosti) života a radovat se z nich.

Jela jsem si na onkologii pro dávku a během těch pár hodin jsem potkala pět lidí, kteří mi chtěli pomoc. Ať už to bylo s naložením vozíku do auta, s jízdou do kopce, s podržením dveří.

Vždy, když se někam vydám sama, tak potkám někoho, kdo mi nabídne pomoc. Mám z toho vždy radost a hřejivej pocit.

Taky jsme se zapovídali s jedním chlapíkem a on mi říkal, že právě vůbec neví, kdy a komu má pomoc nabídnout a kdy jen projít a ani se nezeptat. Myslím si, že zeptat se, je dobré vždycky. Přijde mi to jako dobré znamení, že se zajímáme jeden o druhého a nemíjíme se. Člověk by jen neměl jít za tu hranu a začít pomáhat dřív (aniž by se zeptal) a nebo pomáhat, ačkoliv ten druhý tu nabízenou pomoc s díky odmítl.

Ale mě to vždy potěší, zahřeje a vnímám to jako krásný čin laskavosti.

Na onkologii jsme pak pokračovali v tématu a také jsme se bavili o tom, jak kdo umíme/neumíme tu pomoc od druhých přijímat. A jestli my umíme být laskaví nejen k druhým, ale hlavně sami k sobě…

Ten život, ten mě stejně pořád dost baví. I když tu jsou bolesti; únava; vozík; pískání v uších; léčba; nevolnosti; nedoslýchavost; stav, kterej se zhoršuje…Tak ten prožitek (to žití; to bytí) – to je taková kompaktní a neopakovatelná zkušenost, že ať se děje cokoliv, tak to za to stojí (teď to tak aspoň vnímám)...a vlastně mě to tu nepřestává fascinovat.

A možná že to je to, co tak často slýchám od lidí kolem, že jsem jak sluníčko nebo že ze mě něco září. Možná to je prostě ta „klidná radost bytí“, která většinu času proudí skrz mě.

To je zase rozjímání a přitom jsem jen chtěla říct, jak je super, že si umíme pomáhat a jak je radostné umět být k sobě i k sobě navzájem laskaví…

A celé odpoledne mi zní v hlavě písnička od Oldřicha Nového: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“ A hlavně to jsem teď s vámi chtěla sdílet, že pro ten dnešní den...

Může vozíčkář lyžovat?

Nikdy bych nečekala, že takovýto příspěvek budu psát právě já.

Po 16 letech na vozíku jsem se rozhodla, že přišel čas vyzkoušet lyžování pro vozíčkáře. Nikdy mě to nelákalo. Ze začátku byly důvody jasné – zima (mě je zima vlastně tak nějak konstantně, takže jet dobrovolně za zimou mi přišlo padlé na hlavu). Další důvod – sníh – vždyť se v tom nedá na vozíku vůbec pohybovat (ten sníh se nabalí na obruče, pořád to jen podkluzuje a člověk se stává naprosto závislým na pomoci druhých lidí). Další důvod – wc (při představě, že se půl hodiny oblékám a najednou si uvědomím, že potřebuju na wc a tak se zase ze všeho oblečení svlékám a pak zase oblékám – to prostě nechceš). Časem se k tomu přidaly další zjevné důvody – několikrát jsem zkoušela vodní lyžování a to mi vůbec, ale vůbec nešlo a stejně tak parahokej – v tom jsem byla ještě horší. Monoski (lyže pro vozíčkáře) má dost podobný systém, takže jsem měla pocit, že mi to stejně nikdy nemůže jezdit. Každého vozíčkáře, který lyžuje, jsem vždy považovala za takového malého/velkého cvoka.

Každopádně poslední tři zimy jsem si tak nějak říkala, jestli to jenom přece nezkusit. Ať mám jistotu, že je to skutečně tak hrozné, jak se domnívám. Zkoušela jsem (zhruba před třemi lety) běžky pro vozíčkáře a ty mi skutečně nešly. Prostě dobrej základ a předpoklad pro tento sport.

Letos jsem se tedy konečně odhodlala a vyrazila s Centrum Paraple na hory, na lyže. Ať mám jasno.

Hned od začátku jsem viděla, že ten kurz je skvěle připraven a že tam jsou s námi začátečníky zkušení lidé a profíci v oboru.

Nejvyšší trenér Tomáš Lisý, který (alespoň v mých očích) má největší zkušenosti a přehled v oboru lyžování vozíčkářů. Dále tam s námi byl další trenér vozíčkář Martin K., který lyžuje už několik let, takže ten nám mohl předat všechny další tipy, triky, rady a zkušenosti.

Navíc byl každému vozíčkáři přidělen „osobní asistent“, který s námi lyžoval a byl pořád při nás.

A do toho další super lidi z Paraplete.

Takže jsme měli nejen úžasný základ pro učení se, zkoušení a trénování, ale také zajištěné naprosté pohodlí a komfort.

Celý ten kurz měl na starosti sporťák Milan, který sice s námi vždy vše diskutoval, ale finální rozhodnutí vždy musel udělat sám. Všechno to bylo na tak vysoké úrovni, že úplně zírám.

První den odpoledne a večer byl věnovaný výběru vhodné monoski; výběru stabilizátorů (to jsou takové ty jakoby „hůlky“ v rukou) a dalšímu štelování pomůcek.

Další den už jsme vyrazili do terénu. Jezdili jsme do Ski areálu Severák v Jizerských horách. První dopoledne bylo věnované nácviku stability na monoski. Učili jsme se hlavně jak správně spadnout, abychom si neublížili (ehm, takže když padáš, nemůžeš jednat reflexivně a dát tam ruku a chtít ten pád zbrzdit – NeNeNe!!!; musíš dát ruce před sebe a spadnout na bok – protože z toho jsou jinak fakt nepěkný úrazy ramen a loktů). Když už jsme uměli padat a tak nějak držet stabilitu, tak jsme začali sjíždět takový nepatrný kopeček, abychom se naučili padat i v jízdě ;-)

Na oběd se vždy jelo zpátky na chatu. Odpoledne už jsme šli na vlek a jezdili na takové cvičné, mírné louce, která mě osobně připadala, jak když má sklon nejméně 75 stupňů.

Já osobně jsem byla živoucí důkaz toho, jak důležité je mít správnou a správně nastavenou pomůcku. První den jsem měla pocit, že je to se mnou skutečně hodně, hodně, hodně špatné, protože jsem pořád padala, motala se a neudržela rovnováhu. Nešlo mi, se na té monoski udržet, i když jsem dělala, co jsem mohla. Vím, že všechno je o tréninku, ale cítila jsem opravdu velikou nejistotu a pořád jsem někam přepadávala. Všem bylo jasný, že nemůžu být až tak marná…. Takže první den večer došlo k výměně zad na mé monoski (dostala jsem vyšší) a jiné stabilizátory do rukou a skutečně jsem další den byla jak vyměněná :-P Dobré vybavení je základ všeho.

Takhle nějak to tam probíhalo – dopoledne lyže; oběd na chatě; odpoledne lyže; večer pak rozbor celého dne, zhodnocení, další instruktáž, pochvaly i konstruktivní kritika našich chyb (ala elektronická tužka). Pak už jen povídání, hry, zpěv a kytara nechyběly a zasloužený spánek.

Každý jsme tam přijeli s jiným cílem - někdo přijel jen, aby si to vyzkoušel; druhý proto, že chce jezdit lyžovat s rodinou a blízkými. Ale všichni jsme jeli si ten týden užít, pobavit se, nezranit sebe a ani druhé.

Pro mě to byla skutečná výzva – navíc i v tom, že si musím umět přiznat, že ne všechno zvládnu. Na něco prostě už síly nemám. Každý máme jiný výchozí bod; jiné fyzické možnosti a předpoklady. Důležité je upřímně si říct, co člověk zvládne a co už ne. To je moje neustálá výzva. Nepřepínat se a uvědomovat si a přijmout fakt, že už nedávám tolik co dřív. A přiznat si, že i když vypadám pořád silně, plná energie, tak ta fyzická skořápka je křehká a musím umět sama říct, na co ještě stačím a co už je na mě moc. Protože do hlavy nám nikdo nevidí a tak musíme umět sami říct, jak se cítíme.

Nepodceňovat se a ani se nepřeceňovat, aby člověk měl dobrý pocit z dobře odvedené práce. Proto jsem kurz ukončila dříve, abych nepřecenila své možnosti a nevznikala pak zbytečná zranění.

Díky tomu všemu jsem naprosto nadšená. Šlo mi to nakonec mnohem lépe, než jsem očekávala a naučila jsem se víc, než jsem si kdy dovedla představit. Hlavně jsem se fakt výborně bavila a hodně jsem se nasmála.

Vše to píšu jen ze svého úhlu pohledu, ale nemohlo to být lepší (i to počasí bylo fajn, že zajistilo poměrně málo lidí; různé podmínky a jízdní vlastnosti sněhu).

Obrovské díky mé milované Centrum Paraple. Tématické kurzy mi dávají opravdu hodně moc. Mé limity a hranice se zase o maličko posunuly jinam a tenhle výlet něco změnil. Ještě jednou dík všem trenérům, choďákům a asistentům, kteří nám pomáhali se vším, co bylo třeba, a tento zážitek s námi sdíleli.

Obrovské díky patří i všem vozmenům, kteří tam byli. Když jsem viděla, co všechno zvládnou, tak jsem z toho byla nejvíc potěšená.

Poznala jsem zase pár nových, naprosto krásných lidí. A poznala jsem v jiném světle lidi, které už znám. A poznala jsem sebe zase trošku jinak. Jednoduše řečeno – WAUUUU. Děkuju.

Kdo chce ještě letos vyzkoušet lyžování vozíčkářů, tak neváhejte a mrkněte tady!

https://www.sportability.cz/

P. S. – Sport pro mě to skutečně není, ale to nezjistíš, dokud to nezkusíš.