17 let...

17 let na vozíku. Sedmnáct. 

Nemohu říct, jak skvělý to je dar nebo jak jsem se díky tomu změnila. Tenkrát mi bylo 18. O světě jsem věděla pramálo; mnohem méně než teď (i když pořád vím, že nic nevím a ani to nevím jistě). Nevím tedy, jaká bych byla, kdybych tuhle zkušenost neměla. Nad tím nepřemýšlím. Nepátrám už ani po příčinách.

Nemohu říct, že mi vozík změnil život a já se zastavila, zamyslela a díky tomu přerovnala své hodnoty a priority. Tenkrát jsem byla ve třeťáku na gymplu, teprve jsem se rozkoukávala a hodnoty a životní cesty teprve spíš hledala a objevovala. Nemohu tedy hovořit o transformaci z verze Nina 1.0 na verzi Nina 2.0.

Ale co vím jistě je, že i když nám život občas dá ránu do bříška, tak pak přijde a pevně nás obejme a nikdy nás nenechá ve štychu.
A těch úžasných lidí, které člověk i díky tomu vozíku pozná. Je to až dech-beroucí (no spíš dech-dávající), jak moc jsou a umějí lidé být skvělí. Je radost být součástí takového celku.

Dokonalost života vidím právě v celku, tedy v jeho celistvosti. Umět mít rád a neodmítat ty hezké věci jako je zdraví, krása, úspěch, bohatství, mladí, zrození; je snadné. Ale umět přijímat a brát jako součást života a celku i ty věci jako je nemoc, ošklivost, neúspěch, chudoba, stáří, smrt; to je výzva. To se učím. Protože vše je součást života.

Není potřeba bojovat proti životu a proti tomu, co je. Nekonečná touha věci vylepšovat, uzdravovat, měnit, případně odmítat nebo popírat vede k rozporu mezi tím, co je a co by mělo být. Když se člověk uvolní, tak konflikt a rozpor mezi tím, co je a co by mělo být, zmizí.
A zůstane jen přítomnost. Taková, jaká je.

Štěstí (taková ta vnitřní klidná radost bytí) není v tom, jestli je někdo zdravý nebo nemocný; jestli je chodící nebo nechodící. Vše vnější je tak prchavé, tak proměnlivé, tak konečné.
Klid a radost z bytí je stav vědomí a není závislé na vnějších formách… tak nějak to teď vnímám a stejně…kdo ví? 

Sedmnáct. Díky živote! Jsem a jsem tak ráda ♥