Dneska pětkrát! Lidi jsou fakt všímaví, ochotní, vstřícní.
Dneska se mým dnem rozvíjí linie a příběhy o tom, jak lidé nejsou lhostejní. Je
to fakt radost žít v této zemi, v této době. Užívat si tyhle drobnosti (i když
to nejsou drobnosti) života a radovat se z nich.
Jela jsem si na onkologii pro dávku a během těch pár hodin
jsem potkala pět lidí, kteří mi chtěli pomoc. Ať už to bylo s naložením vozíku
do auta, s jízdou do kopce, s podržením dveří.
Vždy, když se někam vydám sama, tak potkám někoho, kdo mi
nabídne pomoc. Mám z toho vždy radost a hřejivej pocit.
Taky jsme se zapovídali s jedním chlapíkem a on mi říkal, že
právě vůbec neví, kdy a komu má pomoc nabídnout a kdy jen projít a ani se
nezeptat. Myslím si, že zeptat se, je dobré vždycky. Přijde mi to jako dobré
znamení, že se zajímáme jeden o druhého a nemíjíme se. Člověk by jen neměl jít
za tu hranu a začít pomáhat dřív (aniž by se zeptal) a nebo pomáhat, ačkoliv
ten druhý tu nabízenou pomoc s díky odmítl.
Ale mě to vždy potěší, zahřeje a vnímám to jako krásný čin
laskavosti.
Na onkologii jsme pak pokračovali v tématu a také jsme se
bavili o tom, jak kdo umíme/neumíme tu pomoc od druhých přijímat. A jestli my
umíme být laskaví nejen k druhým, ale hlavně sami k sobě…
Ten život, ten mě stejně pořád dost baví. I když tu jsou
bolesti; únava; vozík; pískání v uších; léčba; nevolnosti; nedoslýchavost;
stav, kterej se zhoršuje…Tak ten prožitek (to žití; to bytí) – to je taková
kompaktní a neopakovatelná zkušenost, že ať se děje cokoliv, tak to za to stojí
(teď to tak aspoň vnímám)...a vlastně mě to tu nepřestává fascinovat.
A možná že to je to, co tak často slýchám od lidí kolem, že
jsem jak sluníčko nebo že ze mě něco září. Možná to je prostě ta „klidná radost
bytí“, která většinu času proudí skrz mě.
To je zase rozjímání a přitom jsem jen chtěla říct, jak je
super, že si umíme pomáhat a jak je radostné umět být k sobě i k sobě navzájem
laskaví…
A celé odpoledne mi zní v hlavě písnička od Oldřicha Nového:
„Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“ A hlavně to jsem teď s vámi
chtěla sdílet, že pro ten dnešní den...
Sluníčko jsi byla od malička a je neuvěřitelné, že Ti to vydrželo do velika. :-)
OdpovědětVymazatKdyby člověk potkal každý den lidi jako je Nina, byla by to krásná terapie... tak díky, Sluníčko! Magda
OdpovědětVymazatMilá Ninuško! Jsi opravdu sluníčko, ať jsem viděla od maminky kteroukoliv Tvoji fotku, vždy se tam krásně usmíváš. Já jsem osobně taky vděčná za každou pomoc, ať je to třeba maličkost, která potěší. Já už mám na mysli jinou pomoc, protože jsem stará a moc fit, ale stejně. Možná bys měla poznat jednu moji dobrou známou, která to neměla a nemá v životě lehké a její heslo dne je: KAŽDÝ DEN JE DAR. A je to tak.
OdpovědětVymazatNechceš zase něco napsat? Ráda bych si i já početla. Něco jako sem tam udělám k počtení já https://krehotova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=753430
OdpovědětVymazatFukčarinka-Nino,nejde mě dnes nějak spát a tak jsem začala noční toulání po blogu. Úsměv mě občas zamrzne,ale hned jej opět nastartuji a život jde dál. Mě trvá po delším sezení,než klouby začnou ve stoje poslouchat. Nabízenou pomoc při prvopočátku odmítnu...JA SAMA,JA SAMA,tož prý jsem jak ten král v pohádce - Já sám, já sám.Uz jsi dlouho nic nenapsala ��
OdpovědětVymazatZdravííím, já se teď pustila do psaní knihy :-) Napíšu o tom na blog. To je dobrej nápad :-)
VymazatNinuško, napiš, jak ti jde psaní. Asi je to namáhavé vzpomínat událostí nazpět, ale napiš to, bude to prospěšné mnoha lidem s podobným osudem. Určitě se ti do textu vloudí třeba nechtěný humor, to je teď hodně potřeba. Tak přeji hodně sil a dobré pohody nejen v čase adventu ☺
OdpovědětVymazatZdravím srdečně. Moc děkuju za komentář. Ta knížka se píše sama. Už je vlastně sepsaná; už dělám jen poslední úpravy a vnímám, jestli se chce ještě něco dostat na papír nebo už je to všechno.
VymazatMyslím, že člověk se u té knížky nebude válet smíchy, ale na mě z toho celého příběhu vyzařuje lehkost Bytí. Přála bych si, aby nás to pohladilo všechny, tak uvidíme, jestli se to zadaří :-)
Přeju krásné dny. Ninka