Jen pro ten dnešní den...

Dneska pětkrát! Lidi jsou fakt všímaví, ochotní, vstřícní. Dneska se mým dnem rozvíjí linie a příběhy o tom, jak lidé nejsou lhostejní. Je to fakt radost žít v této zemi, v této době. Užívat si tyhle drobnosti (i když to nejsou drobnosti) života a radovat se z nich.

Jela jsem si na onkologii pro dávku a během těch pár hodin jsem potkala pět lidí, kteří mi chtěli pomoc. Ať už to bylo s naložením vozíku do auta, s jízdou do kopce, s podržením dveří.

Vždy, když se někam vydám sama, tak potkám někoho, kdo mi nabídne pomoc. Mám z toho vždy radost a hřejivej pocit.

Taky jsme se zapovídali s jedním chlapíkem a on mi říkal, že právě vůbec neví, kdy a komu má pomoc nabídnout a kdy jen projít a ani se nezeptat. Myslím si, že zeptat se, je dobré vždycky. Přijde mi to jako dobré znamení, že se zajímáme jeden o druhého a nemíjíme se. Člověk by jen neměl jít za tu hranu a začít pomáhat dřív (aniž by se zeptal) a nebo pomáhat, ačkoliv ten druhý tu nabízenou pomoc s díky odmítl.

Ale mě to vždy potěší, zahřeje a vnímám to jako krásný čin laskavosti.

Na onkologii jsme pak pokračovali v tématu a také jsme se bavili o tom, jak kdo umíme/neumíme tu pomoc od druhých přijímat. A jestli my umíme být laskaví nejen k druhým, ale hlavně sami k sobě…

Ten život, ten mě stejně pořád dost baví. I když tu jsou bolesti; únava; vozík; pískání v uších; léčba; nevolnosti; nedoslýchavost; stav, kterej se zhoršuje…Tak ten prožitek (to žití; to bytí) – to je taková kompaktní a neopakovatelná zkušenost, že ať se děje cokoliv, tak to za to stojí (teď to tak aspoň vnímám)...a vlastně mě to tu nepřestává fascinovat.

A možná že to je to, co tak často slýchám od lidí kolem, že jsem jak sluníčko nebo že ze mě něco září. Možná to je prostě ta „klidná radost bytí“, která většinu času proudí skrz mě.

To je zase rozjímání a přitom jsem jen chtěla říct, jak je super, že si umíme pomáhat a jak je radostné umět být k sobě i k sobě navzájem laskaví…

A celé odpoledne mi zní v hlavě písnička od Oldřicha Nového: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“ A hlavně to jsem teď s vámi chtěla sdílet, že pro ten dnešní den...

Může vozíčkář lyžovat?

Nikdy bych nečekala, že takovýto příspěvek budu psát právě já.

Po 16 letech na vozíku jsem se rozhodla, že přišel čas vyzkoušet lyžování pro vozíčkáře. Nikdy mě to nelákalo. Ze začátku byly důvody jasné – zima (mě je zima vlastně tak nějak konstantně, takže jet dobrovolně za zimou mi přišlo padlé na hlavu). Další důvod – sníh – vždyť se v tom nedá na vozíku vůbec pohybovat (ten sníh se nabalí na obruče, pořád to jen podkluzuje a člověk se stává naprosto závislým na pomoci druhých lidí). Další důvod – wc (při představě, že se půl hodiny oblékám a najednou si uvědomím, že potřebuju na wc a tak se zase ze všeho oblečení svlékám a pak zase oblékám – to prostě nechceš). Časem se k tomu přidaly další zjevné důvody – několikrát jsem zkoušela vodní lyžování a to mi vůbec, ale vůbec nešlo a stejně tak parahokej – v tom jsem byla ještě horší. Monoski (lyže pro vozíčkáře) má dost podobný systém, takže jsem měla pocit, že mi to stejně nikdy nemůže jezdit. Každého vozíčkáře, který lyžuje, jsem vždy považovala za takového malého/velkého cvoka.

Každopádně poslední tři zimy jsem si tak nějak říkala, jestli to jenom přece nezkusit. Ať mám jistotu, že je to skutečně tak hrozné, jak se domnívám. Zkoušela jsem (zhruba před třemi lety) běžky pro vozíčkáře a ty mi skutečně nešly. Prostě dobrej základ a předpoklad pro tento sport.

Letos jsem se tedy konečně odhodlala a vyrazila s Centrum Paraple na hory, na lyže. Ať mám jasno.

Hned od začátku jsem viděla, že ten kurz je skvěle připraven a že tam jsou s námi začátečníky zkušení lidé a profíci v oboru.

Nejvyšší trenér Tomáš Lisý, který (alespoň v mých očích) má největší zkušenosti a přehled v oboru lyžování vozíčkářů. Dále tam s námi byl další trenér vozíčkář Martin K., který lyžuje už několik let, takže ten nám mohl předat všechny další tipy, triky, rady a zkušenosti.

Navíc byl každému vozíčkáři přidělen „osobní asistent“, který s námi lyžoval a byl pořád při nás.

A do toho další super lidi z Paraplete.

Takže jsme měli nejen úžasný základ pro učení se, zkoušení a trénování, ale také zajištěné naprosté pohodlí a komfort.

Celý ten kurz měl na starosti sporťák Milan, který sice s námi vždy vše diskutoval, ale finální rozhodnutí vždy musel udělat sám. Všechno to bylo na tak vysoké úrovni, že úplně zírám.

První den odpoledne a večer byl věnovaný výběru vhodné monoski; výběru stabilizátorů (to jsou takové ty jakoby „hůlky“ v rukou) a dalšímu štelování pomůcek.

Další den už jsme vyrazili do terénu. Jezdili jsme do Ski areálu Severák v Jizerských horách. První dopoledne bylo věnované nácviku stability na monoski. Učili jsme se hlavně jak správně spadnout, abychom si neublížili (ehm, takže když padáš, nemůžeš jednat reflexivně a dát tam ruku a chtít ten pád zbrzdit – NeNeNe!!!; musíš dát ruce před sebe a spadnout na bok – protože z toho jsou jinak fakt nepěkný úrazy ramen a loktů). Když už jsme uměli padat a tak nějak držet stabilitu, tak jsme začali sjíždět takový nepatrný kopeček, abychom se naučili padat i v jízdě ;-)

Na oběd se vždy jelo zpátky na chatu. Odpoledne už jsme šli na vlek a jezdili na takové cvičné, mírné louce, která mě osobně připadala, jak když má sklon nejméně 75 stupňů.

Já osobně jsem byla živoucí důkaz toho, jak důležité je mít správnou a správně nastavenou pomůcku. První den jsem měla pocit, že je to se mnou skutečně hodně, hodně, hodně špatné, protože jsem pořád padala, motala se a neudržela rovnováhu. Nešlo mi, se na té monoski udržet, i když jsem dělala, co jsem mohla. Vím, že všechno je o tréninku, ale cítila jsem opravdu velikou nejistotu a pořád jsem někam přepadávala. Všem bylo jasný, že nemůžu být až tak marná…. Takže první den večer došlo k výměně zad na mé monoski (dostala jsem vyšší) a jiné stabilizátory do rukou a skutečně jsem další den byla jak vyměněná :-P Dobré vybavení je základ všeho.

Takhle nějak to tam probíhalo – dopoledne lyže; oběd na chatě; odpoledne lyže; večer pak rozbor celého dne, zhodnocení, další instruktáž, pochvaly i konstruktivní kritika našich chyb (ala elektronická tužka). Pak už jen povídání, hry, zpěv a kytara nechyběly a zasloužený spánek.

Každý jsme tam přijeli s jiným cílem - někdo přijel jen, aby si to vyzkoušel; druhý proto, že chce jezdit lyžovat s rodinou a blízkými. Ale všichni jsme jeli si ten týden užít, pobavit se, nezranit sebe a ani druhé.

Pro mě to byla skutečná výzva – navíc i v tom, že si musím umět přiznat, že ne všechno zvládnu. Na něco prostě už síly nemám. Každý máme jiný výchozí bod; jiné fyzické možnosti a předpoklady. Důležité je upřímně si říct, co člověk zvládne a co už ne. To je moje neustálá výzva. Nepřepínat se a uvědomovat si a přijmout fakt, že už nedávám tolik co dřív. A přiznat si, že i když vypadám pořád silně, plná energie, tak ta fyzická skořápka je křehká a musím umět sama říct, na co ještě stačím a co už je na mě moc. Protože do hlavy nám nikdo nevidí a tak musíme umět sami říct, jak se cítíme.

Nepodceňovat se a ani se nepřeceňovat, aby člověk měl dobrý pocit z dobře odvedené práce. Proto jsem kurz ukončila dříve, abych nepřecenila své možnosti a nevznikala pak zbytečná zranění.

Díky tomu všemu jsem naprosto nadšená. Šlo mi to nakonec mnohem lépe, než jsem očekávala a naučila jsem se víc, než jsem si kdy dovedla představit. Hlavně jsem se fakt výborně bavila a hodně jsem se nasmála.

Vše to píšu jen ze svého úhlu pohledu, ale nemohlo to být lepší (i to počasí bylo fajn, že zajistilo poměrně málo lidí; různé podmínky a jízdní vlastnosti sněhu).

Obrovské díky mé milované Centrum Paraple. Tématické kurzy mi dávají opravdu hodně moc. Mé limity a hranice se zase o maličko posunuly jinam a tenhle výlet něco změnil. Ještě jednou dík všem trenérům, choďákům a asistentům, kteří nám pomáhali se vším, co bylo třeba, a tento zážitek s námi sdíleli.

Obrovské díky patří i všem vozmenům, kteří tam byli. Když jsem viděla, co všechno zvládnou, tak jsem z toho byla nejvíc potěšená.

Poznala jsem zase pár nových, naprosto krásných lidí. A poznala jsem v jiném světle lidi, které už znám. A poznala jsem sebe zase trošku jinak. Jednoduše řečeno – WAUUUU. Děkuju.

Kdo chce ještě letos vyzkoušet lyžování vozíčkářů, tak neváhejte a mrkněte tady!

https://www.sportability.cz/

P. S. – Sport pro mě to skutečně není, ale to nezjistíš, dokud to nezkusíš.