Huráááá, už je to tady. Začala jsem psát knížku. Úplně mým tělem koluje nadšení a dokážu psát do čtyř hodin do rána. A další den to všechno smažu a začínám znovu :-D
A bude to o nemoci; a o smrti; a o tom, jaké to bylo mít nemocného tátu, kterej malým dětem umíral před očima. A o životě na vozíku a jak dlouho jsem se s tím nedokázala srovnat.
Ale hlavně. Hlavně to bude o životě. O životě takovém, jaký je.
A o přijetí a o smíření a jak to promění celou realitu a objeví se síla, která tady vždycky byla, je a bude. A o tom, co je pomíjivé a co je trvalé.
A o vděčnosti. A radosti z Bytí. A lásce k životu.
Dlouho se mi do toho nechtělo, protože jsem měla pocit, že nejsem inspirativní. Co je inspirace v tom, že je někdo na vozíku nebo že je nemocný? A měla jsem pochyby. A v posledních dnech mi došlo, že inspirace není ve mně. Ale v tom příběhu. V tom, že člověk dokáže přijmout nepřijatelné.
A záměrem je, aby člověk při čtení cítil tu sílu, která tady je (respektive, kterou ve své podstatě jsme) a o kterou se lze opřít, i když se situace zdá někdy bezvýchodná.
A tak píšu a píšu a píšu.
A pak se uvidí, co s tím dál.
Na fotce je můj táta, kterej byl skvělej. A moje ségry, bez kterých by to všechno bylo o dost těžší ♥️
