Cyklo - dovolená na Jižní Moravě :-)

„Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.“ —  Woody Allen

Stejně jako většina lidí, tak i my jsme pozměnili své plány na dovolenou. Místo třítýdenní cesty autem po Evropě jsme zvolili týdenní cestu na Moravu. S koly. Oba dva máme speciální kola, protože jsme maličko fyzicky odlišní od většiny lidí. Ale každý z nás má nějakou svou zvláštnost, že jo 😉 Já mám handbike (kolo pro vozíčkáře, na kterém se šlape rukama); Vojta má lehokolo (má ochrnutou celou levou paži). Jsme krásná dvojice.

Z Prahy jsme vyjeli autem s přívěsem ve čtvrtek odpoledne. Původně jsme chtěli jet až do Frenštátu pod Radhoštěm, ale obloha blízko Frenštátu byla tak děsivě šedivá, že jsme se o kousek vrátili a základní tábor jsme rozbili v autokempu Merkur v Pasohlávkách, což se nakonec ukázalo, že byl hodně dobrý instinkt a my se tak více méně vyhnuli všem těm přívalovým dešťům a rozvodněným řekám.

Autokemp Merkur je obrovský areál se dvěma vodními lagunami. Jako ubytování si člověk může zvolit stan, karavan, chatku, bungalov nebo apartmán. My zvolili takový uzavřený prostor pro karavan, kde jsme si rozdělali náš stan a měli klid a soukromí pro celý náš vozový park.

První den jsme zvolili cyklostezku po okolí, kolem kempu Merkur. Kolem Novomlýnských nádrží. Bylo to naprosto báječné, protože hned v kempu jsme nasedli na kola a jezdili a jezdili a jezdili a po několika hodinách jsme dojeli zpět do kempu. Byla to více méně příjemná asfaltová cesta, střídaná občas polní cestou s loužemi. I do kolony mezi kamiony jsme se dostali - sice se slzami v očích, ale i já jsem to zvládla.

Z kempu Merkur jsou krásné výhledy na Pavlovské vrchy. Nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů je Děvín. Je to podlouhlý hřeben se dvěma vrcholy. Na vyšším vrcholu je televizní vysílač a na nižším je zřícenina hradu Děvičky (Dívčí hrady). A právě dostat se blíž k Děvičkám byl náš cíl pro druhý den. Projíždět se na území CHKO Pálava a užívat si všechny ty brutální kopce a následně ty výhledy, to chceš prostě.

Start i cíl byl opět přímo v kempu, což je největší pohoda, když se nemusí kola nikam převážet. Cesta to byla dlouhá a náročná, ale těch krásných výhledů se nám naskytlo nespočet. Člověku se z toho tají dech. Taky jsem zažila svůj první pár na kole, z čehož mám nakonec moc pěkný zážitek. Celý den jsme téměř nikoho nepotkali. Avšak v momentě, kdy jsem spadla a převrátila jsem na sebe handbike, tak během deseti vteřin se mezi vinicemi objevila červená dodávka a z ní vystoupil chlapík s modře modrýma očima; posadil mě zpátky na handbike a když zjistil, že mě nic nebolí, tak řekl:“ a šup, jedem dál“ a tak jsem jela. S vědomím, že člověk může spadnout, ale důležité je nezůstat ležet a hlavně s potvrzením toho, čemu jsem vždycky důvěřovala – totiž, že život nás nikdy nenechá ve štychu a když je potřeba – pošle pomoc.

Třetí den jsme se rozhodli, že pro dnešek necháme kola odpočívat a půjdeme se procházet po Mikulově. Autem jsme jeli až do Mikulova, tam jsme ho nechali kdesi a šli kousek směr Svatý Kopeček, což je velice náročná cesta pro vozík a pro doprovod, který má zdravou jen jednu ruku. Přesto jsem se díky Vojtovi dostala na tak úžasná místa, že úplně zírám, co všechno on s tou jednou rukou zvládne. Každopádně při cestě směr Svatý Kopeček jsme viděli, že jsme zaparkovali nedaleko lomu, takže bylo jasné, kde dnešní pouť uzavřeme. Ale první jsme šli pešky procházet Mikulov, což je vskutku krásné město. Mají tam krásný zámek a celý jeho areál poskytuje nezapomenutelné výhledy na celý Mikulov, mimo jiné i na Kozí hrádek, i na již zmiňovaný Svatý Kopeček. My oba jsme spíš „do přírody“, takže Mikulov jsme procházeli jen pár hodin a už jsme se těšili k lomu, kde je to vskutku až posvátně nabíjející místo.

Čtvrtý den byl kombinací jízdy na kole a procházek. Vydali jsme se do Punkevních jeskyň. Jsou tam naprosto ochotní a vstřícní. Zajistili nám soukromou cestu vláčkem (není bezbariérový, ale chlapi mi pomohli). A měli jsme bezbariérovou prohlídku se soukromým výkladem Punkevními jeskyněmi až na dno Macochy s nejskvělejší průvodkyní.

Že nás nahoru na vyhlídku na Macochu nevyveze lanovka? Nevadí! Věděli jsme o tom a proto máme s sebou v autě i kola :-) Rovnou po prohlídce Macochy jsme na ně nasedli a zajeli jsme nejen nahoru na vyhlídku u Macochy, ale projeli jsme tam široké okolí plné jeskyň, polí, lesů, úžasných výhledů a krásných míst.

Do kempu jsme se dostali až po desáté večer, jak bylo naším denním zvykem.

Pátý den byl ve znamení relaxace. Jeli jsme se jen podívat na hrad Veveří a projít se kolem Brněnské přehrady.

Šestý den byl náš plán jasný. Ano, tušíte správně. Projet Lednicko – Valtický areál. Zaparkovali jsme ve Valticích u kostela, nasedli na kola a jeli jsme po cyklostezce do Lednice. Kolem rybníků, přes pole a parky, projeli jsme se kolem mnoha a možná ještě více památek, impozantních budov, sídel, krásnými zahradami a voňavými lesy. Viděli jsme mnoho přírodních i člověkem vytvořených krás. Tento dlouhý a náročný den jsme završili opět v Mikulově, kde jsme si užili večerního koupání.

Déšť nás vyhnal se stanu do apartmánu a náš sedmý den nás donutil odpočívat 😊 Což je dobře, protože moje tělo mi ukázalo, že potřebuje klid, který jsem mu dopřála. Celý den jsme jen hráli hry a já spala a spala a spala.

Máme tu poslední den před odjezdem. Jelikož za námi přijela moje starší ségra s dětmi a jelikož stále prší, tak dnešní plán je jasný. Jdeme do Aqualandu Moravia. Je to tam celé moc pěkné. Bezbariérové. Avšak je škoda, že na vozíku se člověk nedostane do sekce s tobogány. Těšila jsem se, že budu mávat dětem a dívat se, jak si užívají adrenalinu, ale bohužel všude přístup jen přes schody. Ale i tak jsme si to tam užili moc. Koupali jsme se venku v dešti ve vyhřívaném bazénu a když oni šli na tobogány, já šla na palačinku a číst si. Člověk musí být flexibilní a umět se přizpůsobit situaci.

Takhle dovolená byla opravdu kouzelná. Moc se mi líbilo, že jsme potkali mnoho lidí, kteří se s námi dali do řeči, protože se zajímali, co to máme za speciální kola. Baví mě, jak se s úžasem za námi lidi otáčí a děti pokřikují – mami, mamiiii, heleeee, co to mají za kola?

Baví mě ta svoboda, nezávislost a že se člověk díky kolu dostane na překrásná místa. A ty svaly teď, ty se budou ještě hodit. Co vám budu povídat – ruce jsou pro vozíčkáře pilíř nezávislosti a soběstačnosti – jsem ráda, že jsem je posílila.

Zážitků bylo mnoho. Dny to byly opravdu úžasné. Pohledy, které se nám naskytly, jsme se jen marně snažili zachytit foťákem. Všechny tyto kousky (a spoustu jsem jich nenapsala) zapadají do té skládačky a tvoří nádhernou mozaiku, která je prostě boží. Je jen málo věcí, které se vyrovnají těm ránům v přírodě, kdy se vše probouzí a člověk se navrací do těla (i když třeba pochroumaného) a cítí se tak malý, pokorný a cítí, že je součástí něčeho mnohem většího a vděčnost prostupuje každou buňkou v těle. Navíc náš partnerský vztah se zase mnohem víc upevnil a díky této dovolené získal jiné kvality a nový náboj. A ten můj Vojta. To je muž s velkým „M“. Obdivuju ho a vážím si ho teď zas ještě víc než dřív.

A život. Ach ten život.

Jo, takhle dovolená byla vážně božíííí.

Takže i když jsou některé hranice pořád ještě možná zavřené, tak my ty naše posunuli zase o kousek dál. Vyjít za hranice. Za hranice toho, co si člověk myslí, že zvládne…jen o kousek, jen o maličký kousek dál...

P. S. Vůbec nemůžu rozkódovat, proč se mi to pozadí textu někdy barví a někdy ne. Nejradši bych to měla všude jen černý text a nic víc, ale...:-D