Letošní voda s Centrem Paraple.

 

 

Na vodě jsem s Centrem Paraple byla podruhé. Vnímám, že voda je životadárný živel. Být na vodě je radost. Být na vodě je svoboda. Svoboda. Tedy, až od okamžiku, kdy už vozíčkář sedí v lodi.

Od splouvání Vltavy s Parapletem roku 2019 jsem si moc přála si to zase zopakovat. Loni nám korona ukázala, že jisté není nic a plány se neustále mění.

Ale letos, letos to vše vypadalo víc nadějně. Nebo jsme tomu spíš všichni chtěli věřit, i když ještě tři týdny před akcí nebylo nic jisté.

Ve chvíli, kdy mi Sylva řekla, že se jede a že i já jedu, cítila jsem obrovský vděk. Bylo by marné to zkoušet popsat slovy.

Jelikož celý květen pršelo a bylo chladno, a ani předpovědi počasí nebyly zrovna přívětivé, tak kdykoliv jsem zmínila, že pojedu na vodu, lidé se tak trošku podivili. Chladno a déšť nejsou zrovna vhodné podmínky na stanování a na splouvání Vltavy. Už vůbec ne pro vozíčkáře, kteří mají poruchu termoregulace.

Ale nikdo z nás se nenechal odradit. Všichni jsme se těšili až příliš moc. A jak se říká: „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.“

A tak jsme zabalili bundy, pláštěnky, termoprádlo, ti šťastnější i čepici a rukavice. A v pondělí 31.5. jsme se všichni potkali v kempu Rožmberk. Skoro třicet účastníku. 17 choďáků, 9 vozíčkářů, dvě desetileté dívky paddleboardistky a jeden pes.

V Rožmberku nás přivítalo slunce. Avšak první noc to vypadalo, že ve stanech zmrzneme. Ráno ještě byla námraza a nikdo se moc nevyspal. Ale stejně jsme se všichni bavili a smáli. Natěšení na akci, na pohyb, na všechno. Já se ráno smála tomu, že v kempu neteče teplá voda a člověk si o to déle čistí zuby, protože se mu nechce si vypláchnout zmrzlou pusu studenou vodou. Brrrr. Jo, první noc byla náročná, promrzli jsme dost. Všechny noci byly poměrně chladné, ale o to blíž jsme si byli. Naskládaní co nejblíž u táboráku, jeden vedle druhého, navlečení do všeho oblečení co jsme si dovezli.

První nocí jakoby ta nejtěžší zkouška byla za námi. Ranní slunko vše rozjasnilo, po ranních mrazících ani stopy a veškerá únava byla pryč.

Splouvání mohlo začít. V tento den nás čekal ještě jeden neobvyklý zážitek, kdy se jednomu z účastníků neudělalo dobře. Avšak díky vedoucí zájezdu, zdravotnímu dohledu a vnitřní síle účastníka se odpoledne vrátil do kempu a byl zase v rámci možností v pořádku.

A tak jsem si připomněla, že i těžkosti jsou součástí života, ale vše se dá zvládnout.

Dny obsahovaly tolik krásna, laskavosti, vlídnosti, porozumění. Nejde to dost dobře obsáhnout slovy. Ještě teď ten pocit vděčnosti za vše ve mně zní silně. Sounáležitost. S vodou, s přírodou, se všemi lidmi.

Počasí přes den bylo lepší než jsme si mohli vysnít a počasí v noci odradilo ostatní vodáky, takže jsme měli celou Vltavu pro sebe. To by mě nenapadlo nikdy v životě, že něco takového mohu prožít. Prázdná Vltava i kempy. Božské ticho, živá příroda, všechny odstíny zelené, a v tom znělo jen naše povídání, smích, šplouchání pádly. Štěstí. Stejně jako plynoucí řeka nelze zastavit, tak ani tento pocit nejde zachytit a schovat napotom.

Když jsme spojili lodě a jen se nechali unášet, vnímala jsem toto štěstí ještě intenzivněji.

Spali jsme ve stanech (někteří z nás v autech).

Každé ráno jsme začínali rozcvičkou a každý večer jsme si povídali o tom, co se nám ve dne nejvíc líbilo, co nás překvapilo, či co je potřeba vyladit.

Snídaně i večeře jsme si připravovali v kempech. Na své si přišli i vegetariáni. Obědvali jsme na lodích. Každý dělal, co uměl a zvládnul. Jeden krájel, druhý míchal, další dělal dřevo. Někdo nás bavil svou přítomností. Málem jsem napsala, že někdo nás bavil „JEN“ svou přítomností, ale ono to nebylo JEN. Každý do tohoto zážitku vnesl sebe, svou energii, své působení a vše dohromady to bylo tak dokonalé. Celistvost. Kdyby se něco vyjmulo, už by to bylo neúplné.

Nikdo v té partě nebyl míň nebo víc. Všechno to tak zapadlo, tak šlapalo. Harmonie.

Byly to úžasné dny plné slunce, smíchu, radosti, pádlování, povídání i ticha. Byly to úžasné večery plné hvězd, zpěvu, kytary, a zase smíchu. I teď, když to píši, mi do očí vhrkly slzy. Vděčnost. Úžas. Co život, příroda a lidé dokáží, když spolupracují. Bylo to dojemné. Tak neskutečně krásné.

Radost z přítomnosti. Tady a teď. Žádné zprávy, žádné myšlenky, jen být. Jsoucno přítomného okamžiku takového, jaký je. Uvolnit se a plout s proudem řeky. Jen být. Být toho součástí. Bylo mi ctí.

Lidé v Parapleti a kolem něj mě nikdy nepřestanou udivovat. Uvědomuju si, jak moc náročné to pro všechny asistenty je. Stavět stany, pomáhat nám do lodě a z lodě a mnoho a mnoho dalších věcí. Je to fyzicky náročné. Bez choďáků by tohle nikdy nebylo možné. Nikdy.

Když jsem se loučila s lidmi a i během výletu, mi občas říkali, jak jsem usměvavá. V takové partě to je tak jednoduché. Radost. Úsměv. Smích.

Díky vám. Díky lidem se dostanu na nádherná místa. Díky lidem mohu zažívat tak krásné situace. Díky lidem mohu vidět tu krásu, které je všude kolem nás i v nás. Díky lidem je jednoduché usmívat se. Jo, být tu pro sebe. Být tu jeden pro druhého. Moc jsem si užívala pozorovat všechny kolem sebe. Vidět je, vnímat je. Lidi jsou skvělí. Každý z nás byl důležitou součástí týmu, i když každý z nás jinak. Já nemohla přenášet lodě nebo nosit lidi, ale mohla jsem škrábat brambory nebo se dělit o teplo, kterého bylo u táboráku nedostatek.

V situacích, kdy jsem na druhých lidech hodně závislá a nezvládám věci sama, mívám v sobě pocit, že jsem na obtíž. Nevím, kdy a ani proč se to objevilo, ale takto to prostě je. Vím, že na obtíž nejsem, ale neumím ovlivnit, že to tak občas cítím. Někdy je pro mne těžké říkat si o pomoc a nechat si pomoc. Teď šlo vše tak hladce, že jsem se nestihla cítit nějak „špatně“. Kamarádství.

Jsem tak ráda za možnost poznat tuhle partu. O každém bych mohla napsat mnoho, ale toto si uchovám ve svém srdci. Vím, že některé lidi z této skupiny už nikdy neuvidím. Ale to nevadí. Zůstanou v mé vzpomínce, jako neoddělitelná součást zážitku „splouvání Vltavy 2021“.

Poslední večer jsme měli závěrečné vyhodnocení a z toho i slovně vyplynulo, že jsme si to užili opravdu všichni. Chodící, nechodící, malí i velcí. A to mě těšilo nejvíc. Pohnutí srdce.

Díky za toto dobrodružství. Díky, že jsem se zase mohla vidět v jiném světle.

Možná to bylo i tím, jak dlouho podobné akce nebyly. Všichni jsme možná byli víc pokorní, víc vlídní, víc pozorní k sobě i jeden k druhému, ke svým potřebám i potřebám druhých.

Nevím.

Popisuju, jak jsem to vnímala já. Někdo druhý by to asi popsal maličko nebo i víc jinak. Pro mne to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. Díky za to.

Vím, že stejně jako vybledne opálení, které jsme si přivezli, tak jednoho dne vybledne i intenzita tohoto zážitku, ale do té doby stačí jen zavřít oči a….a když mě spolknou starosti všedního dne nebo se objeví pocit, že snad někam spěchám, tak se na chvíli zas vrátím a jen se nechám unášet.

Tenhle 5denní výlet nemohl být lepší. Ještě jednou obrovské díky Centrum Paraple, všem choďákům, všem asistentům, všem vozíčkářům, všem desetiletým holkám, psům, kempařům, a životu.

 

Díky. Díky moc za tyhle dny.