Jen se zase zvednout..

Nedávno jsem v noci potřebovala přelézt z postele na vozík. Avšak místo na vozík jsem se sesunula k zemi. Jo, někdy se to stane. Člověk spadne.

Je tam takový hraniční moment, kdy člověk už ví, že přesun nezvládne a sklouzne k zemi. Přesto se člověku nechce spadnout, takže bojuje, zkouší to, používá sílu i sílu vůle, pronese několik modliteb, přání, zaklínadel, chce odvrátit zákon gravitace, ale…

Jsou to pády, jak ve zpomaleném filmu, kdy už je děj jasně daný, ale člověk ho přesto zkouší odvrátit. Výraz v obličeji během pádu stihne projít celou řadou proměn, škála emocí se mění. V tom okamžiku se vždy odehrává tolik a přitom to nezaujatému divákovi může připadat jako obyčejný pád. Není. Vteřiny běží úplně jinak.

Nakonec se tělo sesune k zemi a přijde jakási úleva, že už je to u konce. Avšak úleva netrvá dlouho, protože člověk se potřebuje dostat zpět do sedla. Ve dne jsou pády jiné. Ve dne se člověk ze země dostane na vozík hned, protože pomoc se dostaví většinou velmi rychle. Ale noc, noc má svůj režim, svoje pravidla.

A tak jsem se v noci ocitla na zemi místo na vozíku. Hrozná tma. Dostat se ze země na vozík je pro mne možné, protože na levé noze mi zůstaly nějaké funkční svaly a v rukách mám sílu docela dobrou. Přesto se to tentokrát nedařilo. Byla jsem unavená a pořád mi to klouzalo a každý pokus skončil neúspěchem. Frustrace. Vyčerpání. Únava. Po hodině snažení jsem se rozhodla dostat se po zadku až k místu, které je nižší než můj vozík. Plán je jasný. Noční vycházka po zadku, budu strkat vozík až k onomu místu a já se tam doplazím po zemi. Na nižší místo se ze země vyšplhám a z tohoto místa pak přehopsnu na vozík. Takže jsem ve dvě ráno odbrzdila vozík, posunula ho o kousek, posunula sebe o kousek a takto až k záchrannému bodu. Z ložnice do koupelny.

Nakonec se vše zdařilo a když jsem po tomto nočním řádění lehla zpět do postele, pocítila jsem ohromný vděk. Vděk za to, že i když to trvá, tak to jde. Nemusela jsem budit přítele. Nemusela jsem nikomu volat. Nakonec jsem to zvládla. Sama. V posteli jsem ležela dobitá, ale tak nějak šťastná. S pocitem hrdinky. Mount Everest hadr.

Mohla jsem být hrozně naštvaná, že to trvá tak dlouho. Říkat si, jak neschopná jsem a že je to všechno na nic. Mohla jsem si lehnout s pocitem frustrace a naštvání na všechno. Ale moje mysl si vybrala ten druhý aspekt – našla to, za co může poděkovat.

Každá situace má v sobě obě polarity. V každé situaci se dá najít i to mínusový i to plusový. Ne, není to vždy snadné (ba v některých okamžicích je to z našeho omezeného lidského úhlu pohledu zcela nemožné)…a vím, že každá mysl pracuje jinak. Některá mysl je opravdu hodně zaměřená na ty těžkosti života. Ale třeba, když si toto někdo přečte, tak mysl sama od sebe přepne a příště místo stížností a kritiky naskočí i ten druhej pohled. Třeba.

Není to pozitivní myšlení a snaha vidět jen to dobré za každou cenu. Není to popírání situace, ani potlačovaní emocí. Naopak, když člověk nechá vztek, ať se vyvzteká, on zmizí během okamžiku.

Je to o tom vidět obě polarity určité situace a nenechat se stáhnout do utrpení jen kvůli tomu negativnímu aspektu. Je to uvědomění si celistvosti situace, kterou když rozložíme, má plus i mínus. Vždy se dá najít něco (třeba i něco nepatrného), za co pocítit vděk.

A pak…pak se to všechno sleje dohromady a vnímáme situaci takovou, jaká je. Ani dobrá, ani špatná. Zmizí odpor, rezistence; zmizí pocit, že takto by to být nemělo a zůstane jen přítomný okamžik. Děj. Takový, jaký je. A najednou není potřeba, aby věci byly jinak, podle určité představy. Jsou, jak jsou. A v tom okamžiku celé tělo naplní život a milost. Klidná lehkost bytí. Tichá radost života samotného.

Tak takhle nějak u mne.

Ani ty pády už nejsou to co bejvaly.

No a dneska trénuju, jak se dostat ze země na vozík. V botech! Protiskluzovejch. To je hned jiná. Budu je mít u postele. Pro příště.

Krásné dny, večery i noci plné díků nám všem.

Letošní voda s Centrem Paraple.

 

 

Na vodě jsem s Centrem Paraple byla podruhé. Vnímám, že voda je životadárný živel. Být na vodě je radost. Být na vodě je svoboda. Svoboda. Tedy, až od okamžiku, kdy už vozíčkář sedí v lodi.

Od splouvání Vltavy s Parapletem roku 2019 jsem si moc přála si to zase zopakovat. Loni nám korona ukázala, že jisté není nic a plány se neustále mění.

Ale letos, letos to vše vypadalo víc nadějně. Nebo jsme tomu spíš všichni chtěli věřit, i když ještě tři týdny před akcí nebylo nic jisté.

Ve chvíli, kdy mi Sylva řekla, že se jede a že i já jedu, cítila jsem obrovský vděk. Bylo by marné to zkoušet popsat slovy.

Jelikož celý květen pršelo a bylo chladno, a ani předpovědi počasí nebyly zrovna přívětivé, tak kdykoliv jsem zmínila, že pojedu na vodu, lidé se tak trošku podivili. Chladno a déšť nejsou zrovna vhodné podmínky na stanování a na splouvání Vltavy. Už vůbec ne pro vozíčkáře, kteří mají poruchu termoregulace.

Ale nikdo z nás se nenechal odradit. Všichni jsme se těšili až příliš moc. A jak se říká: „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.“

A tak jsme zabalili bundy, pláštěnky, termoprádlo, ti šťastnější i čepici a rukavice. A v pondělí 31.5. jsme se všichni potkali v kempu Rožmberk. Skoro třicet účastníku. 17 choďáků, 9 vozíčkářů, dvě desetileté dívky paddleboardistky a jeden pes.

V Rožmberku nás přivítalo slunce. Avšak první noc to vypadalo, že ve stanech zmrzneme. Ráno ještě byla námraza a nikdo se moc nevyspal. Ale stejně jsme se všichni bavili a smáli. Natěšení na akci, na pohyb, na všechno. Já se ráno smála tomu, že v kempu neteče teplá voda a člověk si o to déle čistí zuby, protože se mu nechce si vypláchnout zmrzlou pusu studenou vodou. Brrrr. Jo, první noc byla náročná, promrzli jsme dost. Všechny noci byly poměrně chladné, ale o to blíž jsme si byli. Naskládaní co nejblíž u táboráku, jeden vedle druhého, navlečení do všeho oblečení co jsme si dovezli.

První nocí jakoby ta nejtěžší zkouška byla za námi. Ranní slunko vše rozjasnilo, po ranních mrazících ani stopy a veškerá únava byla pryč.

Splouvání mohlo začít. V tento den nás čekal ještě jeden neobvyklý zážitek, kdy se jednomu z účastníků neudělalo dobře. Avšak díky vedoucí zájezdu, zdravotnímu dohledu a vnitřní síle účastníka se odpoledne vrátil do kempu a byl zase v rámci možností v pořádku.

A tak jsem si připomněla, že i těžkosti jsou součástí života, ale vše se dá zvládnout.

Dny obsahovaly tolik krásna, laskavosti, vlídnosti, porozumění. Nejde to dost dobře obsáhnout slovy. Ještě teď ten pocit vděčnosti za vše ve mně zní silně. Sounáležitost. S vodou, s přírodou, se všemi lidmi.

Počasí přes den bylo lepší než jsme si mohli vysnít a počasí v noci odradilo ostatní vodáky, takže jsme měli celou Vltavu pro sebe. To by mě nenapadlo nikdy v životě, že něco takového mohu prožít. Prázdná Vltava i kempy. Božské ticho, živá příroda, všechny odstíny zelené, a v tom znělo jen naše povídání, smích, šplouchání pádly. Štěstí. Stejně jako plynoucí řeka nelze zastavit, tak ani tento pocit nejde zachytit a schovat napotom.

Když jsme spojili lodě a jen se nechali unášet, vnímala jsem toto štěstí ještě intenzivněji.

Spali jsme ve stanech (někteří z nás v autech).

Každé ráno jsme začínali rozcvičkou a každý večer jsme si povídali o tom, co se nám ve dne nejvíc líbilo, co nás překvapilo, či co je potřeba vyladit.

Snídaně i večeře jsme si připravovali v kempech. Na své si přišli i vegetariáni. Obědvali jsme na lodích. Každý dělal, co uměl a zvládnul. Jeden krájel, druhý míchal, další dělal dřevo. Někdo nás bavil svou přítomností. Málem jsem napsala, že někdo nás bavil „JEN“ svou přítomností, ale ono to nebylo JEN. Každý do tohoto zážitku vnesl sebe, svou energii, své působení a vše dohromady to bylo tak dokonalé. Celistvost. Kdyby se něco vyjmulo, už by to bylo neúplné.

Nikdo v té partě nebyl míň nebo víc. Všechno to tak zapadlo, tak šlapalo. Harmonie.

Byly to úžasné dny plné slunce, smíchu, radosti, pádlování, povídání i ticha. Byly to úžasné večery plné hvězd, zpěvu, kytary, a zase smíchu. I teď, když to píši, mi do očí vhrkly slzy. Vděčnost. Úžas. Co život, příroda a lidé dokáží, když spolupracují. Bylo to dojemné. Tak neskutečně krásné.

Radost z přítomnosti. Tady a teď. Žádné zprávy, žádné myšlenky, jen být. Jsoucno přítomného okamžiku takového, jaký je. Uvolnit se a plout s proudem řeky. Jen být. Být toho součástí. Bylo mi ctí.

Lidé v Parapleti a kolem něj mě nikdy nepřestanou udivovat. Uvědomuju si, jak moc náročné to pro všechny asistenty je. Stavět stany, pomáhat nám do lodě a z lodě a mnoho a mnoho dalších věcí. Je to fyzicky náročné. Bez choďáků by tohle nikdy nebylo možné. Nikdy.

Když jsem se loučila s lidmi a i během výletu, mi občas říkali, jak jsem usměvavá. V takové partě to je tak jednoduché. Radost. Úsměv. Smích.

Díky vám. Díky lidem se dostanu na nádherná místa. Díky lidem mohu zažívat tak krásné situace. Díky lidem mohu vidět tu krásu, které je všude kolem nás i v nás. Díky lidem je jednoduché usmívat se. Jo, být tu pro sebe. Být tu jeden pro druhého. Moc jsem si užívala pozorovat všechny kolem sebe. Vidět je, vnímat je. Lidi jsou skvělí. Každý z nás byl důležitou součástí týmu, i když každý z nás jinak. Já nemohla přenášet lodě nebo nosit lidi, ale mohla jsem škrábat brambory nebo se dělit o teplo, kterého bylo u táboráku nedostatek.

V situacích, kdy jsem na druhých lidech hodně závislá a nezvládám věci sama, mívám v sobě pocit, že jsem na obtíž. Nevím, kdy a ani proč se to objevilo, ale takto to prostě je. Vím, že na obtíž nejsem, ale neumím ovlivnit, že to tak občas cítím. Někdy je pro mne těžké říkat si o pomoc a nechat si pomoc. Teď šlo vše tak hladce, že jsem se nestihla cítit nějak „špatně“. Kamarádství.

Jsem tak ráda za možnost poznat tuhle partu. O každém bych mohla napsat mnoho, ale toto si uchovám ve svém srdci. Vím, že některé lidi z této skupiny už nikdy neuvidím. Ale to nevadí. Zůstanou v mé vzpomínce, jako neoddělitelná součást zážitku „splouvání Vltavy 2021“.

Poslední večer jsme měli závěrečné vyhodnocení a z toho i slovně vyplynulo, že jsme si to užili opravdu všichni. Chodící, nechodící, malí i velcí. A to mě těšilo nejvíc. Pohnutí srdce.

Díky za toto dobrodružství. Díky, že jsem se zase mohla vidět v jiném světle.

Možná to bylo i tím, jak dlouho podobné akce nebyly. Všichni jsme možná byli víc pokorní, víc vlídní, víc pozorní k sobě i jeden k druhému, ke svým potřebám i potřebám druhých.

Nevím.

Popisuju, jak jsem to vnímala já. Někdo druhý by to asi popsal maličko nebo i víc jinak. Pro mne to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. Díky za to.

Vím, že stejně jako vybledne opálení, které jsme si přivezli, tak jednoho dne vybledne i intenzita tohoto zážitku, ale do té doby stačí jen zavřít oči a….a když mě spolknou starosti všedního dne nebo se objeví pocit, že snad někam spěchám, tak se na chvíli zas vrátím a jen se nechám unášet.

Tenhle 5denní výlet nemohl být lepší. Ještě jednou obrovské díky Centrum Paraple, všem choďákům, všem asistentům, všem vozíčkářům, všem desetiletým holkám, psům, kempařům, a životu.

 

Díky. Díky moc za tyhle dny.

Knížka.

Knížka je tu.

A již brzy bude ve vašich domovech, kdo si ji objednal.

Moc děkuju za trpělivost. Jste prostě super!

Kdo by měl zájem, nechala jsem jich vytisknout o něco víc. 

Tady se dají pořídit:

https://www.vedlesebe.cz/literatura/psano-za-jizdy/?fbclid=IwAR0ORykSyZiPV2mNwY5Q1C1IpCc2yXHC4-jgZpYbGr1XgQyQfSNa8hId2Jk

Předprodej knihy :-)

 A je to tu !

Knížka.

Tady je odkaz na předprodej:

https://www.vedlesebe.cz/literatura/psano-za-jizdy/

Je to moje cesta od nenávisti k lásce. Je o bolesti, od nemoci k moci, k radosti, vděčnosti, lásce a tichu. I o tom, k jakému poznání u mě docházelo a díky čemu v mém těle zní díky. Je to o mé cestě, která je stejně jedinečná jako cesta každého z nás.

Potřebovala bych zjistit, jaký bude zájem. Netuším, jestli nechat vytisknout 100 ks nebo víc.

Rovnou ještě upozorním, že nejsem spisovatelka. Je to spíš příběh, který psal sám život.

Popsala jsem vše autenticky, otevřeně, upřímně. Mamka říkala, že některé věci zní až moc filozoficky, ale jsem, jaká jsem.

Každopádně vydat knížku není úplně levná záležitost. Bylo by super, kdybyste si ji koupili v předprodeji a já budu mít aspoň peníze na její realizaci a tisk. Ta grafická dodělávka knížky a tisk pak bude ještě chvilku trvat, takže byste ji měli koupenou a těšili se na ni zhruba tak do března/dubna.

Jste s tím takto v souladu?

Nejdu na to cestou přes vydavatele. Je to jen akce pro radost.

Klidně sdílejte mezi své kamarády.

Odkaz tady:

https://www.vedlesebe.cz/literatura/psano-za-jizdy/

Moc díky a krásné dny nám všem.

Knížka bude!

Huráááá, už je to tady. Začala jsem psát knížku. Úplně mým tělem koluje nadšení a dokážu psát do čtyř hodin do rána. A další den to všechno smažu a začínám znovu :-D

A bude to o nemoci; a o smrti; a o tom, jaké to bylo mít nemocného tátu, kterej malým dětem umíral před očima. A o životě na vozíku a jak dlouho jsem se s tím nedokázala srovnat.

Ale hlavně. Hlavně to bude o životě. O životě takovém, jaký je. 

A o přijetí a o smíření a jak to promění celou realitu a objeví se síla, která tady vždycky byla, je a bude. A o tom, co je pomíjivé a co je trvalé.

A o vděčnosti. A radosti z Bytí. A lásce k životu. 

Dlouho se mi do toho nechtělo, protože jsem měla pocit, že nejsem inspirativní. Co je inspirace v tom, že je někdo na vozíku nebo že je nemocný? A měla jsem pochyby. A v posledních dnech mi došlo, že inspirace není ve mně. Ale v tom příběhu. V tom, že člověk dokáže přijmout nepřijatelné. 

A záměrem je, aby člověk při čtení cítil tu sílu, která tady je (respektive, kterou ve své podstatě jsme) a o kterou se lze opřít, i když se situace zdá někdy bezvýchodná.

A tak píšu a píšu a píšu.

A pak se uvidí, co s tím dál. 

Na fotce je můj táta, kterej byl skvělej. A moje ségry, bez kterých by to všechno bylo o dost těžší ♥️

Cyklo - dovolená na Jižní Moravě :-)

„Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.“ —  Woody Allen

Stejně jako většina lidí, tak i my jsme pozměnili své plány na dovolenou. Místo třítýdenní cesty autem po Evropě jsme zvolili týdenní cestu na Moravu. S koly. Oba dva máme speciální kola, protože jsme maličko fyzicky odlišní od většiny lidí. Ale každý z nás má nějakou svou zvláštnost, že jo 😉 Já mám handbike (kolo pro vozíčkáře, na kterém se šlape rukama); Vojta má lehokolo (má ochrnutou celou levou paži). Jsme krásná dvojice.

Z Prahy jsme vyjeli autem s přívěsem ve čtvrtek odpoledne. Původně jsme chtěli jet až do Frenštátu pod Radhoštěm, ale obloha blízko Frenštátu byla tak děsivě šedivá, že jsme se o kousek vrátili a základní tábor jsme rozbili v autokempu Merkur v Pasohlávkách, což se nakonec ukázalo, že byl hodně dobrý instinkt a my se tak více méně vyhnuli všem těm přívalovým dešťům a rozvodněným řekám.

Autokemp Merkur je obrovský areál se dvěma vodními lagunami. Jako ubytování si člověk může zvolit stan, karavan, chatku, bungalov nebo apartmán. My zvolili takový uzavřený prostor pro karavan, kde jsme si rozdělali náš stan a měli klid a soukromí pro celý náš vozový park.

První den jsme zvolili cyklostezku po okolí, kolem kempu Merkur. Kolem Novomlýnských nádrží. Bylo to naprosto báječné, protože hned v kempu jsme nasedli na kola a jezdili a jezdili a jezdili a po několika hodinách jsme dojeli zpět do kempu. Byla to více méně příjemná asfaltová cesta, střídaná občas polní cestou s loužemi. I do kolony mezi kamiony jsme se dostali - sice se slzami v očích, ale i já jsem to zvládla.

Z kempu Merkur jsou krásné výhledy na Pavlovské vrchy. Nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů je Děvín. Je to podlouhlý hřeben se dvěma vrcholy. Na vyšším vrcholu je televizní vysílač a na nižším je zřícenina hradu Děvičky (Dívčí hrady). A právě dostat se blíž k Děvičkám byl náš cíl pro druhý den. Projíždět se na území CHKO Pálava a užívat si všechny ty brutální kopce a následně ty výhledy, to chceš prostě.

Start i cíl byl opět přímo v kempu, což je největší pohoda, když se nemusí kola nikam převážet. Cesta to byla dlouhá a náročná, ale těch krásných výhledů se nám naskytlo nespočet. Člověku se z toho tají dech. Taky jsem zažila svůj první pár na kole, z čehož mám nakonec moc pěkný zážitek. Celý den jsme téměř nikoho nepotkali. Avšak v momentě, kdy jsem spadla a převrátila jsem na sebe handbike, tak během deseti vteřin se mezi vinicemi objevila červená dodávka a z ní vystoupil chlapík s modře modrýma očima; posadil mě zpátky na handbike a když zjistil, že mě nic nebolí, tak řekl:“ a šup, jedem dál“ a tak jsem jela. S vědomím, že člověk může spadnout, ale důležité je nezůstat ležet a hlavně s potvrzením toho, čemu jsem vždycky důvěřovala – totiž, že život nás nikdy nenechá ve štychu a když je potřeba – pošle pomoc.

Třetí den jsme se rozhodli, že pro dnešek necháme kola odpočívat a půjdeme se procházet po Mikulově. Autem jsme jeli až do Mikulova, tam jsme ho nechali kdesi a šli kousek směr Svatý Kopeček, což je velice náročná cesta pro vozík a pro doprovod, který má zdravou jen jednu ruku. Přesto jsem se díky Vojtovi dostala na tak úžasná místa, že úplně zírám, co všechno on s tou jednou rukou zvládne. Každopádně při cestě směr Svatý Kopeček jsme viděli, že jsme zaparkovali nedaleko lomu, takže bylo jasné, kde dnešní pouť uzavřeme. Ale první jsme šli pešky procházet Mikulov, což je vskutku krásné město. Mají tam krásný zámek a celý jeho areál poskytuje nezapomenutelné výhledy na celý Mikulov, mimo jiné i na Kozí hrádek, i na již zmiňovaný Svatý Kopeček. My oba jsme spíš „do přírody“, takže Mikulov jsme procházeli jen pár hodin a už jsme se těšili k lomu, kde je to vskutku až posvátně nabíjející místo.

Čtvrtý den byl kombinací jízdy na kole a procházek. Vydali jsme se do Punkevních jeskyň. Jsou tam naprosto ochotní a vstřícní. Zajistili nám soukromou cestu vláčkem (není bezbariérový, ale chlapi mi pomohli). A měli jsme bezbariérovou prohlídku se soukromým výkladem Punkevními jeskyněmi až na dno Macochy s nejskvělejší průvodkyní.

Že nás nahoru na vyhlídku na Macochu nevyveze lanovka? Nevadí! Věděli jsme o tom a proto máme s sebou v autě i kola :-) Rovnou po prohlídce Macochy jsme na ně nasedli a zajeli jsme nejen nahoru na vyhlídku u Macochy, ale projeli jsme tam široké okolí plné jeskyň, polí, lesů, úžasných výhledů a krásných míst.

Do kempu jsme se dostali až po desáté večer, jak bylo naším denním zvykem.

Pátý den byl ve znamení relaxace. Jeli jsme se jen podívat na hrad Veveří a projít se kolem Brněnské přehrady.

Šestý den byl náš plán jasný. Ano, tušíte správně. Projet Lednicko – Valtický areál. Zaparkovali jsme ve Valticích u kostela, nasedli na kola a jeli jsme po cyklostezce do Lednice. Kolem rybníků, přes pole a parky, projeli jsme se kolem mnoha a možná ještě více památek, impozantních budov, sídel, krásnými zahradami a voňavými lesy. Viděli jsme mnoho přírodních i člověkem vytvořených krás. Tento dlouhý a náročný den jsme završili opět v Mikulově, kde jsme si užili večerního koupání.

Déšť nás vyhnal se stanu do apartmánu a náš sedmý den nás donutil odpočívat 😊 Což je dobře, protože moje tělo mi ukázalo, že potřebuje klid, který jsem mu dopřála. Celý den jsme jen hráli hry a já spala a spala a spala.

Máme tu poslední den před odjezdem. Jelikož za námi přijela moje starší ségra s dětmi a jelikož stále prší, tak dnešní plán je jasný. Jdeme do Aqualandu Moravia. Je to tam celé moc pěkné. Bezbariérové. Avšak je škoda, že na vozíku se člověk nedostane do sekce s tobogány. Těšila jsem se, že budu mávat dětem a dívat se, jak si užívají adrenalinu, ale bohužel všude přístup jen přes schody. Ale i tak jsme si to tam užili moc. Koupali jsme se venku v dešti ve vyhřívaném bazénu a když oni šli na tobogány, já šla na palačinku a číst si. Člověk musí být flexibilní a umět se přizpůsobit situaci.

Takhle dovolená byla opravdu kouzelná. Moc se mi líbilo, že jsme potkali mnoho lidí, kteří se s námi dali do řeči, protože se zajímali, co to máme za speciální kola. Baví mě, jak se s úžasem za námi lidi otáčí a děti pokřikují – mami, mamiiii, heleeee, co to mají za kola?

Baví mě ta svoboda, nezávislost a že se člověk díky kolu dostane na překrásná místa. A ty svaly teď, ty se budou ještě hodit. Co vám budu povídat – ruce jsou pro vozíčkáře pilíř nezávislosti a soběstačnosti – jsem ráda, že jsem je posílila.

Zážitků bylo mnoho. Dny to byly opravdu úžasné. Pohledy, které se nám naskytly, jsme se jen marně snažili zachytit foťákem. Všechny tyto kousky (a spoustu jsem jich nenapsala) zapadají do té skládačky a tvoří nádhernou mozaiku, která je prostě boží. Je jen málo věcí, které se vyrovnají těm ránům v přírodě, kdy se vše probouzí a člověk se navrací do těla (i když třeba pochroumaného) a cítí se tak malý, pokorný a cítí, že je součástí něčeho mnohem většího a vděčnost prostupuje každou buňkou v těle. Navíc náš partnerský vztah se zase mnohem víc upevnil a díky této dovolené získal jiné kvality a nový náboj. A ten můj Vojta. To je muž s velkým „M“. Obdivuju ho a vážím si ho teď zas ještě víc než dřív.

A život. Ach ten život.

Jo, takhle dovolená byla vážně božíííí.

Takže i když jsou některé hranice pořád ještě možná zavřené, tak my ty naše posunuli zase o kousek dál. Vyjít za hranice. Za hranice toho, co si člověk myslí, že zvládne…jen o kousek, jen o maličký kousek dál...

P. S. Vůbec nemůžu rozkódovat, proč se mi to pozadí textu někdy barví a někdy ne. Nejradši bych to měla všude jen černý text a nic víc, ale...:-D

17 let...

17 let na vozíku. Sedmnáct. 

Nemohu říct, jak skvělý to je dar nebo jak jsem se díky tomu změnila. Tenkrát mi bylo 18. O světě jsem věděla pramálo; mnohem méně než teď (i když pořád vím, že nic nevím a ani to nevím jistě). Nevím tedy, jaká bych byla, kdybych tuhle zkušenost neměla. Nad tím nepřemýšlím. Nepátrám už ani po příčinách.

Nemohu říct, že mi vozík změnil život a já se zastavila, zamyslela a díky tomu přerovnala své hodnoty a priority. Tenkrát jsem byla ve třeťáku na gymplu, teprve jsem se rozkoukávala a hodnoty a životní cesty teprve spíš hledala a objevovala. Nemohu tedy hovořit o transformaci z verze Nina 1.0 na verzi Nina 2.0.

Ale co vím jistě je, že i když nám život občas dá ránu do bříška, tak pak přijde a pevně nás obejme a nikdy nás nenechá ve štychu.
A těch úžasných lidí, které člověk i díky tomu vozíku pozná. Je to až dech-beroucí (no spíš dech-dávající), jak moc jsou a umějí lidé být skvělí. Je radost být součástí takového celku.

Dokonalost života vidím právě v celku, tedy v jeho celistvosti. Umět mít rád a neodmítat ty hezké věci jako je zdraví, krása, úspěch, bohatství, mladí, zrození; je snadné. Ale umět přijímat a brát jako součást života a celku i ty věci jako je nemoc, ošklivost, neúspěch, chudoba, stáří, smrt; to je výzva. To se učím. Protože vše je součást života.

Není potřeba bojovat proti životu a proti tomu, co je. Nekonečná touha věci vylepšovat, uzdravovat, měnit, případně odmítat nebo popírat vede k rozporu mezi tím, co je a co by mělo být. Když se člověk uvolní, tak konflikt a rozpor mezi tím, co je a co by mělo být, zmizí.
A zůstane jen přítomnost. Taková, jaká je.

Štěstí (taková ta vnitřní klidná radost bytí) není v tom, jestli je někdo zdravý nebo nemocný; jestli je chodící nebo nechodící. Vše vnější je tak prchavé, tak proměnlivé, tak konečné.
Klid a radost z bytí je stav vědomí a není závislé na vnějších formách… tak nějak to teď vnímám a stejně…kdo ví? 

Sedmnáct. Díky živote! Jsem a jsem tak ráda ♥