Já už chodit nebudu...no a co?
Lidé si často myslí, že když je někdo na vozíku, znamená to
jen, že nemůže chodit. Je nesmírně důležité hovořit i o těch dalších věcech,
které s poraněním míchy souvisí – nejde totiž jen o poruchu hybnosti. Vlastně
to je vskutku častokrát ta úplně nejvíc poslední věc, kterou vozíčkáři řeší. S
poraněním míchy totiž souvisí problematické vyprazdňování, porucha
termoregulace, změněná sexuální funkce, ovlivňuje to i dýchání. A pak tu jsou
ty další komplikace - jako proleženiny, spasticita, neuropatické bolesti,
častější zlomeniny, autonomní dysreflexie, nadváha.
Samozřejmě záleží na tom, jak moc je ta mícha poškozená (někdy se některé věci vrátí do normálu a někdy ne).
My jako společnost stále moc nemáme ponětí o tom, co znamená mít poškozenou či přerušenou míchu. Když jsem byla naposledy v Kladrubech, tak jsem si všimla, že i tam jsou pořád pacienti, kteří nevidí rozdíl v tom, když je člověk na vozíku, protože má zlomené kotníky nebo poškozenou míchu.
„On to rozchodil, Ty to zvládneš taky“. V Kladrubech rozchodí každého. Hlavně to nesmíš vzdát.“
Dokonce i jedna stážistka mi tenkrát řekla, že stačí, abych opravdu chtěla a chodit budu.
Já si furt říkám, kde asi vznikla ta myšlenka, že někdo chce být na vozíku nebo chce být nemocný? Nebo proč ta věta – pokud budeš chtít, chodit budeš? Netuším…
Nejednou (za těch 16 let) jsem slyšela, že když budu chtít, tak to rozchodím. Stačí se přece snažit. Stačí věřit. Stačí pořádně cvičit. Věř a víra Tvá Tě uzdraví.
Těch směrů a teorií je nespočet. Vím to; zkusila jsem je už skoro všechny. Protože já kromě toho, že jsem na vozíku, tak mám ještě tu progresivní nemoc, takže vyzkoušeno toho mám fakt hodně (ale o tom zase jindy).
Zajímavé je, jak některé z těch teorií a směrů si naprosto protiřečí. A obhájce mají všechny z těch teorií. Nejčastěji tedy z řad lidí, kteří vůbec nemají podobnou zkušenost a vlastně ani přesně neví, co to ta mícha je…
Tak jen namátkou: Vizualizace – musíš mít jasně daný scénář a žít jakoby se to už stalo. Žádné jiné myšlenky si připustit nemůžeš. Pak to musíš nechat být a pak se to stane. Nebo - hlavně neměj žádná očekávání a pak se to stane. Jen nech vesmír, ať to zařídí. Moje oblíbené - pozitivní myšlení – z toho mi je tak trochu na zvracení - to jako nemůžeme být naštvaní, smutní? A budeme pořád nosit nějakou masku nějakého úsměvu? Za mě ne, děkuju pěkně. Rozhodně nesmíme zapomenout na léčení minulých zážitků a minulých životů. Karma, viď? Reiki a všechny ty další energie. Raw strava (nebo ideálně brethariánství?). Změňte své myšlenky. Změňte svůj život (hele, život na vozíku se změní, ať chceme nebo ne). Zákon přitažlivosti. Požádej a je Ti dáno. Všechno to pusť a odevzdej a pak se to stane. Nová germánská medicína. Cesta. Mental healing (ach ten Clemens Kuby – příběh o tom jak to nevzdal a jak silou vůle…). Léčení světlem. Léčení Božím světlem. Léčení zvukem. Dalo by se toho vyjmenovat ještě mnoho…
Já neříkám, že některé z těch věci nefungují. Naopak si myslím, že spousta z nich funguje. Jen možná jiným způsobem, než bychom si mysleli. Třeba nám poskytnou jiný pohled na věc; najdeme uvolnění/srovnání se situací; a třeba nám pomohou objevit jiný rozměr naší bytosti. Protože třeba nejde změnit situace samotná, ale můžeme změnit naše reakce na ní. Možná? Kdo ví? Já rozhodně ne...
Ale ať chceme nebo ne, tak jsou záležitosti, které nezměníš. A to je i ta poraněná mícha. A realita je taková, že jednou z největších brzd spokojeného života jsou falešná a nerealistická očekávání. Proto podle mě ani není dobré mluvit o zázracích za každou cenu…Opravdu záleží na tom, jak moc je ta mícha poškozená. Někdy se hybnost vrátí aspoň částečně. Někdy ne. Ale cvičit musíš, abys byl co nejvíce soběstačný. To už je na pořád.
Když teď slyším něco ve smyslu: „stačí chtít, stačí se snažit, stačí cvičit“ a rozchodíš to, tak se nad tím spíš pousměju (ikdyž je to asi spíš takovej úšklebek). Nejednou (hlavně v těch začátcích, zhruba první čtyři roky) ve mně tyhle řeči vyvolávaly pocit selhání, pocit viny a pocit, že se dost nesnažím. Takže jsem to svoje tělíčko přetěžovala a neměla jsem ráda ani své tělo a ani sebe. Vlastně jsem neměla ráda ani svět a ani lidi. Byla jsem většinu času naštvaná a frustrovaná. Jasně studovala jsem, chodila ven s přáteli, dělala jsem sporty, ale nebyla jsem spokojená ani se sebou, ani s tím tělem a ani ve svém životě.
Kdo mě zná, tak si to umí jen těžko představit, ale první roky na vozíku mě ten život moc nebavil a svět mi připadal nespravedlivý. A povzbuzování jako „snaž se; Ty to zvládneš, to rozchodíš; stačí chtít“ ve mně jen prohlubovaly pocity selhání. Tolik sebeobviňování. Je to vlastně zvláštní, když má někdo amputovanou nějakou končetinu, tak se to bere tak, jak to je…ta mícha holt není vidět no…
Ptám se sama sebe, jak moc na tom záleží? Chodící nebo jezdící. Zdravý nebo nemocný? Se všemi končetinami nebo ne? S brýlemi nebo ne? S berlemi nebo bez nich? No a co? Mě to nezajímá. Já chci vidět Tebe a poznat Tvé srdce.
Život bude dál v pohybu a je jen na nás, jestli se k němu přidáme, nebo jestli ho projedeme (ta čeština!). Tomuhle Bytí, tak tomu je jedno, z jakého úhlu pohledu se na něj díváme. Ze stoje, v sedě, v leže. Jen se sladit s tím zorným polem, které je teď jinde a uvědomovat si, že když je něco jiné, neznamená to, že je to horší.
Mícha je úžasný mechanismus a je dobré se bavit o tom, co všechno v tom našem těle ovlivňuje. On si to totiž málokdo uvědomuje, ale to že člověk nechodí, je opravdu ta poslední věc, kterou spinální pacienti řeší.
Také věřím, že nemusíme být přihlížející a pasivní obětí svého osobního příběhu. Věci se dějou a dít se budou. Jestli nás má ten úraz/nemoc/krize/nehoda transformovat? Možná. A možná ne. I na to bude mít každý jiný názor a zase jich bude nespočet. Podle mě je podstatné být zodpovědný. Ale ne nést tíhu té zodpovědnosti za to, co se nám stalo; ale spíš zodpovědnost za to, jak k té situaci přistoupíme a jak budeme žít dál. A ta volba, tak ta je naše.
Samozřejmě záleží na tom, jak moc je ta mícha poškozená (někdy se některé věci vrátí do normálu a někdy ne).
My jako společnost stále moc nemáme ponětí o tom, co znamená mít poškozenou či přerušenou míchu. Když jsem byla naposledy v Kladrubech, tak jsem si všimla, že i tam jsou pořád pacienti, kteří nevidí rozdíl v tom, když je člověk na vozíku, protože má zlomené kotníky nebo poškozenou míchu.
„On to rozchodil, Ty to zvládneš taky“. V Kladrubech rozchodí každého. Hlavně to nesmíš vzdát.“
Dokonce i jedna stážistka mi tenkrát řekla, že stačí, abych opravdu chtěla a chodit budu.
Já si furt říkám, kde asi vznikla ta myšlenka, že někdo chce být na vozíku nebo chce být nemocný? Nebo proč ta věta – pokud budeš chtít, chodit budeš? Netuším…
Nejednou (za těch 16 let) jsem slyšela, že když budu chtít, tak to rozchodím. Stačí se přece snažit. Stačí věřit. Stačí pořádně cvičit. Věř a víra Tvá Tě uzdraví.
Těch směrů a teorií je nespočet. Vím to; zkusila jsem je už skoro všechny. Protože já kromě toho, že jsem na vozíku, tak mám ještě tu progresivní nemoc, takže vyzkoušeno toho mám fakt hodně (ale o tom zase jindy).
Zajímavé je, jak některé z těch teorií a směrů si naprosto protiřečí. A obhájce mají všechny z těch teorií. Nejčastěji tedy z řad lidí, kteří vůbec nemají podobnou zkušenost a vlastně ani přesně neví, co to ta mícha je…
Tak jen namátkou: Vizualizace – musíš mít jasně daný scénář a žít jakoby se to už stalo. Žádné jiné myšlenky si připustit nemůžeš. Pak to musíš nechat být a pak se to stane. Nebo - hlavně neměj žádná očekávání a pak se to stane. Jen nech vesmír, ať to zařídí. Moje oblíbené - pozitivní myšlení – z toho mi je tak trochu na zvracení - to jako nemůžeme být naštvaní, smutní? A budeme pořád nosit nějakou masku nějakého úsměvu? Za mě ne, děkuju pěkně. Rozhodně nesmíme zapomenout na léčení minulých zážitků a minulých životů. Karma, viď? Reiki a všechny ty další energie. Raw strava (nebo ideálně brethariánství?). Změňte své myšlenky. Změňte svůj život (hele, život na vozíku se změní, ať chceme nebo ne). Zákon přitažlivosti. Požádej a je Ti dáno. Všechno to pusť a odevzdej a pak se to stane. Nová germánská medicína. Cesta. Mental healing (ach ten Clemens Kuby – příběh o tom jak to nevzdal a jak silou vůle…). Léčení světlem. Léčení Božím světlem. Léčení zvukem. Dalo by se toho vyjmenovat ještě mnoho…
Já neříkám, že některé z těch věci nefungují. Naopak si myslím, že spousta z nich funguje. Jen možná jiným způsobem, než bychom si mysleli. Třeba nám poskytnou jiný pohled na věc; najdeme uvolnění/srovnání se situací; a třeba nám pomohou objevit jiný rozměr naší bytosti. Protože třeba nejde změnit situace samotná, ale můžeme změnit naše reakce na ní. Možná? Kdo ví? Já rozhodně ne...
Ale ať chceme nebo ne, tak jsou záležitosti, které nezměníš. A to je i ta poraněná mícha. A realita je taková, že jednou z největších brzd spokojeného života jsou falešná a nerealistická očekávání. Proto podle mě ani není dobré mluvit o zázracích za každou cenu…Opravdu záleží na tom, jak moc je ta mícha poškozená. Někdy se hybnost vrátí aspoň částečně. Někdy ne. Ale cvičit musíš, abys byl co nejvíce soběstačný. To už je na pořád.
Když teď slyším něco ve smyslu: „stačí chtít, stačí se snažit, stačí cvičit“ a rozchodíš to, tak se nad tím spíš pousměju (ikdyž je to asi spíš takovej úšklebek). Nejednou (hlavně v těch začátcích, zhruba první čtyři roky) ve mně tyhle řeči vyvolávaly pocit selhání, pocit viny a pocit, že se dost nesnažím. Takže jsem to svoje tělíčko přetěžovala a neměla jsem ráda ani své tělo a ani sebe. Vlastně jsem neměla ráda ani svět a ani lidi. Byla jsem většinu času naštvaná a frustrovaná. Jasně studovala jsem, chodila ven s přáteli, dělala jsem sporty, ale nebyla jsem spokojená ani se sebou, ani s tím tělem a ani ve svém životě.
Kdo mě zná, tak si to umí jen těžko představit, ale první roky na vozíku mě ten život moc nebavil a svět mi připadal nespravedlivý. A povzbuzování jako „snaž se; Ty to zvládneš, to rozchodíš; stačí chtít“ ve mně jen prohlubovaly pocity selhání. Tolik sebeobviňování. Je to vlastně zvláštní, když má někdo amputovanou nějakou končetinu, tak se to bere tak, jak to je…ta mícha holt není vidět no…
Ptám se sama sebe, jak moc na tom záleží? Chodící nebo jezdící. Zdravý nebo nemocný? Se všemi končetinami nebo ne? S brýlemi nebo ne? S berlemi nebo bez nich? No a co? Mě to nezajímá. Já chci vidět Tebe a poznat Tvé srdce.
Život bude dál v pohybu a je jen na nás, jestli se k němu přidáme, nebo jestli ho projedeme (ta čeština!). Tomuhle Bytí, tak tomu je jedno, z jakého úhlu pohledu se na něj díváme. Ze stoje, v sedě, v leže. Jen se sladit s tím zorným polem, které je teď jinde a uvědomovat si, že když je něco jiné, neznamená to, že je to horší.
Mícha je úžasný mechanismus a je dobré se bavit o tom, co všechno v tom našem těle ovlivňuje. On si to totiž málokdo uvědomuje, ale to že člověk nechodí, je opravdu ta poslední věc, kterou spinální pacienti řeší.
Také věřím, že nemusíme být přihlížející a pasivní obětí svého osobního příběhu. Věci se dějou a dít se budou. Jestli nás má ten úraz/nemoc/krize/nehoda transformovat? Možná. A možná ne. I na to bude mít každý jiný názor a zase jich bude nespočet. Podle mě je podstatné být zodpovědný. Ale ne nést tíhu té zodpovědnosti za to, co se nám stalo; ale spíš zodpovědnost za to, jak k té situaci přistoupíme a jak budeme žít dál. A ta volba, tak ta je naše.
Žádné komentáře:
Okomentovat