Na onkologii..

Dneska na onkologii. No jo, nechodím jen na koncerty a festivaly.

Občas se ke mně dostanou informace o tom, že někdo považuje za reálný život to, co sdílíme na sociálních sítích. Tomu moc nerozumím. Takže když mi někdo občas řekne, že ví, že se mám skvěle, protože to tak prezentuju, tak se vždy tak trochu podivím. Sociální sítě nejsou realita přece a dělat si o někom názor podle toho, co píše nebo nepíše na sociálních sítích, je pošetilé, ne? Vím, že vztahy nejsou tak harmonické, jak vypadají na fotkách a vím, že nejsme všichni tak dokonale krásní a veselí 24/7. Také si uvědomuju, že když někdo sdílí nějaká hluboká moudra nebo motivační citáty, tak to neznamená, že tak i žije, myslí, cítí…

Každopádně jsem se dnes rozhodla poodkrýt tohle téma (a stejně to bude mít k realitě daleko) – na onkologii chodím už tři a půl roku. Rok z toho jsem měla pauzu, protože jsem dostala od života impuls, abych to zase zkusila jinak. Ale nepodařilo se to. Během toho roku se v mém tělíčku vlastně všechno dost zhoršilo. Já to stále zkouším i jinak (tzv. alternativně) a vím, že něco z toho mi pomáhá; a něco naopak ne. Ale k léčbě jsem se vrátila (už to je zase skoro rok, co tam docházím), protože je to zatím jediné řešení, které nějakým způsobem pomáhá prokazatelně. Takže každé tři týdny jdu na onkologii, aby mi pustili žilou. Plus teda ty energie, bylinky a tak...

Někdy se o tom asi, možná, pravděpodobně rozepíšu víc, ale je občas, jen občas až fascinující slyšet nebo číst ty názory od druhých lidí nebo od samotných „léčitelů“, že jsem se neuzdravila, protože jsem v tom neměla jistotu; nebyla jsem tomu otevřená; dost jsem se nesnažila; nezměnila jsem vše, co bylo potřeba změnit; nejedla jsem dost raw; nenašla jsem všechny ty příčiny a souvislosti, které jsem měla najít, pochopit a případně odblokovat. Občas jsou ty názory druhých lidí (většinou těch, co s podobnou nemocí nemají navíc ani žádnou zkušenost) až absurdní a akorát vyvolávají pocity selhání a nijak neprospívají. Fakt zvláštní. Nejabsurdnější mi přijde, když mi někdo řekne, že chci být nemocná. Chci si tu nemoc nechat. To vypustí z úst opravdu jen člověk, který neví…nemá vůbec podobnou zkušenost.

Ale je pravda, že říct něco ve smyslu: "u Tebe to nefunguje, protože nechceš, nesnažíš se, nejsi tomu otevřená nebo tak něco" je vždy vlastně jednoduché, ale takové názory spíš ubližují...

Já se tedy po roční pauze vrátila k biologické léčbě, která je sice experimentální, ale zatím prostě jediná, co aspoň trochu zpomaluje růst těch nádorů (to slovo je zatížené tak divnou energií, že tomu musím říkat jinak). U téhle nemoci, která je dědičná, prostě nikdo nic neví no.

Progresivní nemoc (jakákoliv) je „zapeklitá“ v tom, že člověk se musí znova a znova srovnávat se svým stavem. Není to „jen“ o tom, že přijmu fakt, že jsem na vozíku; přijmu k tomu ty přidružené věci, které s poraněním míchy souvisí, a naučím se znova mít ráda tělo, které jak kdyby bylo cizí. U těch progresivních nemocí je to furt jinak. Furt horší vlastně. Takže se člověk znova a znova srovnává s nějakými novými situacemi.

Ale mám takový pocit, že každý tady na planetě zemi máme svou zkušenost. A žádný z našich příběhů nelze vůbec srovnávat. Já mám život plný těchto výzev, co souvisí se zdravím a bolestmi. Někdo pořád řeší zase vztahové věci. Jiný finanční stránku života. Někdo svůj vzhled. Někdo je fyzicky odlišný; někdo má nějakou mentální „poruchu“. Každej jsme si přišli zažít jinou zkušenost. Nelze soudit, co je lepší a co horší; co je jednodušší a co těžší. Každá situace je vždy neutrální a až my sami ji označíme za dobrou nebo za špatnou. Ale kdo nás naučil tímto způsobem myslet? Jak si můžeme být jisti, že víme, co je dobré a co špatné?

Uvědomuju si, že to z FB vypadá, že můj život je jedná velká párty. A vlastně je pravda, že když jsem na onkologii na pokoji číslo 10, tak tam to párty je, protože tam nás bývá vždy víc společně a je to takový trochu večírek s různými koktejly.

Ale abych byla upřímná někdy je to fakt už hodně náročné. Veliká únava; permanentní bolesti; to neustálé pískání v hlavě; to že člověk normálně neslyší (už nemůžu ani koukat na film bez titulků, protože jim v té tv prostě nerozumím)…to vědomí, že tu léčbu nebudu zvládat neustále (navíc ani pojišťovna ji ASI nebude platit donekonečna)...ten fakt, že se to pořád zhoršuje, ať dělám cokoliv...nevím, co bude dál (ale to neví nikdo z nás, že jo? ;-) ).

Můj život nejsou jen fesťáky, výlety, úsměvy a „básničky“…ale nemluvím a už vůbec o tom nepíšu často. Ale nevím proč. Možná proto, že to vzbuzuje rozporuplné emoce a nechci vypadat jakože mám v životě nějak náročnější situace než kdokoliv jiný, protože každý máme to svoje.

Pořád nechápu, že někdo může mít pocit, že to, co sdílíme tady v té virtuální „realitě“ je realita. Ale tak tady můj příspěvek do cyklu "za reálný život na sociálních sítích", který stejně nikdy nebude reálný. Ale je asi pravda, že můžeme být pravdivější; autentičtější a přestat vše přikrášlovat a filtrovat. Život je dokonalý v té celistvosti. A možná, že abychom určité věci přestali vidět jako špatné, tragické či děsivé půjde jen tak, když o nich budeme otevřeně mluvit a psát. Život je stejně jedno velké dobrodružství a já ho mám ráda se vším všudy ♥