Rozhovor s Davidem (duben 2018)

S Davidem jsme dělali rozhovor v šťastný pátek. Pátek třináctého. Pamatuju si to. Hodně jsme se u toho nasmáli. Mám ráda Davida a mám moc ráda jeho styl psaní. Když mi pak četl to, co si zapsal, dostala jsem záchvat smíchu. Došlo mi, že jsem vždycky byla trošku jiná. Ten začátek článku je fakt legrační.

Je fascinující, jak moc jsme tentokrát v Parapleti mluvili o smrti a o bolesti. Nejen s Davidem. Je zvláštní, nečekané, smutné, že v následujících dvou týdnech zemřeli dva kamarádi, které mám tak moc ráda. Dva kamarádi, s kterými jsme o smrti a bolesti mluvili tak otevřeně. Když jsme si dopovídali s Davidem, vcházela do jeho kanceláře Saša a říkala mi, že jsem tam byla šířit tu svoji pozitivní energii. Hodně se o tom mluví – o mém smíchu, který se nese prostorem a o té energii, která ze mě vyzařuje (ta energie není má, ona prostě je a já jí nebráním, aby mnou proplouvala do okolí). Vím, čím to je, že se tolik usmívám. Já se totiž nebráním ničemu – žádné emoci, které ve mně je. Poslední dva týdny jsem hodně plakala a byla jsem smutná. I když je smrt součást života, tak když zemře někdo, kdo je mi blízký, tak já brečím a brečím. Mám pocit, že když člověk nic nepotlačuje, neodmítá a je otevřený a upřímný, tak se většinu času raduje. Z prostého bytí a té možnosti tady být. Jen to nebrat všechno tak moc vážně a vidět pod povrch. Tenhle svět je opravdu kouzelný. Na druhou stranu teď už chápu, že když má někdo tělo znavené bolestí, tak je těžké a asi až nemožné tu krásu vidět. Možná jsem taková, jaká jsem prostě proto, že jsem zamilovaná. Zamilovaná do života ❤ Baví mě být tak krásně obyčejná. Kouzelný den plný díků nám všem.

Zde je odkaz na článek, který jsme s Davidem dělali Zajímavých rozhovorů je tam mnohem, mnohem více:
https://www.paraple.cz/pribehy/humans-of-paraple/nina-33-let/