Život není za trest.

Dneska, když se usmívám, není to proto, abych schovala své úzkosti a strachy; nepotřebuju vypadat jako hrdinka. Nesnažím se vypadat lepší, než jsem. Naopak za známku síly a odvahy považuji, když někdo dokáže ukázat svůj strach i svou slabost. Nechci se schovávat za žádnou masku. Autentičnost je pro mě podstatná.

Dnes můj smích i úsměv vychází z radosti, kterou cítím. Život je úžasné dobrodružství a nepřestává mě fascinovat. Na vše dnes nahlížím jinak. Ta nemoc mi dala víc než bych čekala. Stále mě učí. Především to, že život je dar. Nikdo z nás tu není za trest. Myslím si, že kdybychom všichni přijali smrt do svého života, mohli bychom být šťastnější. Už neřeším, jestli mě někdo přijme a bude nebo nebude mě mít rád. Jsem, jaká jsem a dělám to, co v daný okamžik chci dělat.

Popravdě nikdo z nás neví, kdy to přijde. Anděl smrti se nehlásí dopředu. Že v mém tělíčku je tato nemoc nemusí nutně znamenat, že tu nakonec nebudu déle než vy. Ale vím, že když to náhodou skončí nějak dřív, život jsem žila krásný, kvalitní, plný smíchu, lásky, radosti. Zůstávat naštvaná nějak déle (ať už na život, na nemoc, na jakékoliv podmínky), by bylo čiré šílenství a ztráta času. Tak to aspoň vnímám já – život je volba a já jsem si zvolila život v radosti. Protože i když je člověk nemocný, může žít báječný život. Většinu času cítím klid, pokoru, lásku a radost. Ta radost vychází ze mě, z bytí tady na světě, které považuju za úžasnou jízdu. Vím, že ať se děje cokoliv, život je dobrý. V daný okamžik mohou některé věci vypadat hrozně, nemusejí dávat smysl, ale jednou to vše zapadne na své místo a my spatříme tu dokonalou tapiserii života. Jen nezapomínat, že tu nejsme za trest a stát se tou radostí a láskou, kterou ve své podstatě už stejně jsme.