Na týden do tmy! (červen 2015)

Umíš mizet? Tak zmiz!

Lze nahmatat tmu? A jaké jsou její tvary a rytmy? Tuto fotografii jsem dostala od jedné ženy, kterou jsem potkala na víkendových meditacích, a které se líbil můj úsměv, a tak přišla, aby mi dala tuhle fotku, kterou kdysi pořídila. Nevěděla, že pobyt ve tmě se mi pořád vracel do života a že v té době už jsem byla rozhodnutá se do tmy také podívat, abych ji viděla a spatřila sebe. Vrátila jsem se dnes – neplánovaně o dva dny dříve. A mohu říct, že je to úžasné a těžko popsatelné. Každý ten pobyt jistě vnímá jinak. Skončila jsem o dva dny dříve, protože fyzických překážek bylo mnoho a dostat se ve tmě po zadku do sprchy zanechalo pár modřin a škrábanců. Ale ty se zahojí. Každopádně čas nadešel, a tak jsem se rozhodla po šesti dnech tmu opustit. A tak jsem zase online a mobil zapnutý. Ale tak nějak mimo realitu nebo ne? Vysmátá víc než dřív (těžké uvěřit, že?). Viděli jste dnešní mraky? A slunce na obloze? A slyšeli někoho se smát? Pocit vděčnosti za to vše mě naplňuje až po okraj, ale existuje vůbec nějaký okraj?

Je krásné, co vše ve tmě člověk vidí, vnímá, cítí... Líbilo se mi, že po několika desítkách minut jsem se přestala bát toho, co v té tmě je a toho, že jdou po mě a z toho číhajícího nebezpečí se pro mě stalo to úžasné nebe-s-péčí a já si užívala pocit, že jsem úplně zmizela a splynula s tmou a najednou nebyl rozdíl mezí ní a mnou a najednou jako bych nebyla (a tak to bylo vždycky a vždycky bude). Je to jako vysvobození se z čehosi. Překvapil mě fakt, že je pro mě jednodušší překonávat ty strachy, děsy a překážky v mé hlavě než překonávat ty fyzické bariéry. Hodně mě pobavilo, jak ten čas je subjektivní a jak rychle se člověk může ztratit nebo najít? Napsala jsem vzkaz, že chci svůj pobyt ukončit o den dřív – tedy v úterý a ne až ve středu a dozvěděla jsem se, že je teprve pondělí a že žádný den půstu, jak jsem si myslela, nebyl. Přesto s naprostou jistotou vím, že pro mě ten jednodenní půst byl a že dní jsem tam strávila sedm a ne šest...kdo má pravdu?...čas zmizel, přestal existovat, realita byla jen taková, jakou jsem si ji tvořila...prostor ve tmě se pro mě stal menším než za světla...byly to krásné dny...být jen sama se sebou, být s tmou a být tmou...v relativním tichu...žádné rozptylování, žádné zprávy, mobil, cigarety, hudba, reklamy, nic...jen "já", ticho a tma...nikdo jiný... jen mnou vytvořené a přijaté programy, mé myšlenky a myšlenky plující si prostorem, výplody mé fantazie, a když jsem zmizela já, tak zmizelo vše...bylo fascinující to vidět a být součástí toho všeho....uvědomila jsem si, jak moc se mám ráda a jak moc miluju život...uvědomila jsem si, že čím víc mám ráda sebe, tím víc mám ráda vás...a dnes jen tak jsem a koukám a nevycházím z úžasu, protože tenhle svět je tak krásný a dokonalý ve své nedokonalosti...díky TMO za to, co jsi mi ukázala...bylo to nečekaně krásné setkat se sama se sebou, s tebou... snad tenhle pocit nevymizí a nenechám se stáhnout zas někam, kde být nechci...život je krásný. Na každého by to určitě působilo jinak a těch vjemů bylo neskutečně mnoho, ale za mne jen takto ve zkratce. Cítím, že je dobré to sdílet, protože možná někdo z vás uvažuje o podobném setkání se sám se sebou. Odvaha totiž neznamená nemít strach, ale postavit se tomu strachu tváří v tvář.