Ty slyšíš jenom to, co chceš.

Cos říkal/a?

Bývala doba, kdy si slyšící lidé mysleli, že neslyšící lidé jsou hloupí. Vůbec nechci tvrdit, že se v tom světě neslyšících nějak vyznám. Nevyznám. Vůbec. Kdysi před lety jsem byla na kurzu znakového jazyka, kde jsme si o kultuře neslyšících něco řekli a nějaké informace jsem četla na netu. Ale to je vše.

Začínám se (chtě nechtě) orientovat v tom, jak to mají lidé s nedoslýchavostí. Těch sluchových postižení je více a všechny ty světy jsou tak nějak odlišné.

Nedoslýchavost je porucha sluchu, kdy člověk částečně slyší (samozřejmě záleží na tom, jak vážná ta porucha sluchu je). Nedoslýchavost může snižovat kvalitu života a vyústit až v psychosociální izolaci.

Jakmile někdo hůř artikuluje, mluví potichu nebo v místnosti hraje hudba či je tam blbá akustika, tak lidem nerozumím. Někdy jsem z toho fakt unavená a nebaví mě se tisíckrát ptát – prosím?; můžeš to zopakovat?; co jsi říkal/a?; cože?; co?; já opravdu hůř slyším...

Když někomu opravdu nerozumím (a zajímá mě, co říkal/a), tak řeknu, že hůř slyším – občas jsou zajímavé ty reakce lidí. Někteří si myslí, že kecám. Jiní, že si jen dělám srandu. Další na mě začnou strašně křičet.

Někdy než se zeptám na zopakování té věty, tak se chvilku zamyslím, jestli mi to třeba nedojde, co ten člověk říkal – a v tom okamžiku pro někoho mohu vypadat jako když jsem hloupá nebo neumím do pěti napočítat; tím spíš, když čeká odpověď. Chápu to. Tak nějak. Nejednou jsem slyšela věty typu: Nedělej blbou. Nedělej, že neslyšíš. A můj favorit: Ty slyšíš jenom to, co chceš.

Poslední měsíce si uvědomuju, že to opravdu může vést k sociální izolaci. Už víckrát se mi stalo, že jsem byla v kolektivu lidí a tu konverzaci jsem vůbec nestihla a byla jsem tak nějak vyloučená z té komunikace.

Já mám svůj svět a je mi v něm hezky, ale ne každý je zvyklý být mimo. Když člověk celý život normálně slyší a najednou slyšet přestává, tak se učí, jak s tím žít. Může se stát, že se mu pak do té společnosti nechce nebo je přecitlivělý na určité věci. Třeba to, když se zeptá prosím? A dostane odpověď: ale nic, to nebylo důležitý nebo vyčisti si uši. Nebo se také učí pořád dokola se ptát, co jsi říkal/a? Můžeš mi to zopakovat? A někdy prostě jen potřebuje chvíli času na to, jestli ta informace do toho mozku nedojde – ano, v tu chvíli ten člověk může vypadat jako když neumí do pěti napočítat, ale neznamená to, že je hloupý.

Přiznám se, že často už se neptám na zopakování otázky, protože mě to stojí až příliš moc úsilí, koncentrace a dost mě to unavuje.

Ať už člověk neslyší vůbec nebo jen částečně je to něco, co není vidět a tedy se s tím hůř pracuje. Několikrát jsem přemýšlela, jestli se mám představovat: Ahoj, jsem Nina a hůř slyším – ne, nekřič na mě, stačí, když budeš dobře artikulovat. Pořád sama nevím, jak to uchopit a jednám podle daného okamžiku.

Naprosto si uvědomuju, že ta situace je neobvyká a někdy i náročná i pro ostatní lidi. Je to zkouška trpělivosti, kdy musí ten dotyčný věci opakovat a správně vyslovovat.

Takže je to zase o obou stranách. Tedy pokud si chceme rozumět.

Dřív si lidé mysleli, že lidé fyzicky postižení jsou zároveň postižení mentálně. A dřív si lidé mysleli, že lidé, kteří neslyší, jsou hloupí.

Jsem ráda, že žijeme dnes – v době, kdy lidé nesoudí předčasně  ❤