Vodácký kurz s Parapletem mě lákal od začátku, ale měla jsem obavy z různých věcí, takže nakonec jsem se na něj nepřihlásila. Měla jsem v sobě pocit, že to tam prostě nezvládnu. V neděli se mi zdál sen, že nakonec s nimi na té vodě jsem. Takže v pondělí, kdy vodácký kurz začínal, jsem na všechny účastníky velice intenzivně myslela a věřila jsem, že se tam budou mít krásně. Bylo pondělí, jedna hodina po poledni, zrovna jsem odcházela z Motola, z magnetické rezonance a všimla jsem si, že mám zmeškaný hovor. Volala mi sporťačka z Paraplete. Měla jsem takové tušení, že jim z kurzu nakonec někdo vypadl a nabídne mi, jestli nechci přijet. První jsem se domluvila s Vojtou, jestli by mě pustil (pustil) a pak jsem zavolala jim. A opravdu! Mé tušení a můj sen se stal skutečností. Někdo jim vypadl, vzniklo jedno místo a tak už nebyla jiná možnost. Bylo to nevyhnutelné a já tam prostě měla být. Ale obavy jsem měla dál, to ne že ne. Domluvila jsem se v práci, naházela jsem věci do tašky a vyrazila jsem do kempu Rožmberk.
Moc ráda bych to vše ve zkratce popsala a přiblížila vám, jak božské to bylo; jak moc pro mne znamenalo být součástí toho všeho. Byl to totiž naprosto kouzelný týden.
Moc ráda bych to vše ve zkratce popsala a přiblížila vám, jak božské to bylo; jak moc pro mne znamenalo být součástí toho všeho. Byl to totiž naprosto kouzelný týden.
Spali jsme ve stanech. Snídali jsme v trávě. Obědvali jsme na lodích. Večeřeli jsme u ohně. Bylo to tak neskutečně skutečné. Tak perfektní. Ještě teď každá buňka v mém těle překypuje radostí, vděčností a nadšením z těch kouzelných dní. Já osobně jsem každý den vstávala časně zrána, protože se mi líbí být vzhůru, kdy se já a příroda probouzíme k novému dni. Ostatní vstávali v 7:30. Měla jsem v sobě tolik radosti, že jsem si čas od času musela zajuchat, abych tou radostí nepraskla. Vyvinul se z toho nejprve náš osobní pokřik, který zazněl na vodě pod každým mostem (náš kmen nesl název čarokrásné amazonky a měl čtyři členy). Avšak ten výskot byl tak nakažlivý, že čas od času jsme si pak zakřičeli skoro všichni. Prostě jentak, z radosti. Dny to byly úžasné. Pohledy, které se nám naskytly, jsme se jen marně snažili zachytit foťákem. Počasí se vydařilo luxusně. Voda byla osvěžující. Ptáci zpívali své písně. Lidi se zdravili typickým „ahóóóój“. Zážitků bylo mnoho a nejde vypíchnout jen jeden. Je jen málo věcí, které se vyrovnají pocitu, kdy člověk pluje s proudem řeky, slunce mu svítí nad hlavou, ptáci kolem pějí své písně a člověk se cítí součástí toho všeho. Anebo pocitu, kdy jen leží a dívá se do miliónů hvězd a cítí se tak prťavý a ví, že je jen malým zlomkem něčeho mnohem většího a vděčnost prostupuje každou buňkou v těle. Večery byly plné hvězd, zpěvu, zajímavých debat a někdy jen naslouchání šumění řeky. Dny plné slunečního svitu, povídání i ticha, vody, souznění, zpěvu, juchání, pádlování, kamarádství, radosti z přítomnosti...Je to těžko sdělitelné slovy. Přesto o tom píšu, abych vám přiblížila další náplň, co Paraple dělá. A abych si to jednou mohla přečíst a zase se dostat do těchto pocitů.
Víte, Paraple a lidé kolem něj mě nepřestávají fascinovat a udivovat. Tolik pokory a sounáležitosti.
Když se chce vozíčkář zúčastnit nějakého dobrodružství, tak je to vždy o lidech kolem něj. Čím větší dobrodružství, tím víc síly a pomoci od okolí je potřeba. A čím větší člověk má handikep, tak tím víc pomoci potřebuje. Já to pořád dost dobře neumím – říkat si o pomoc; nechat si pomoc; být závislá na druhých lidech. Mám v sobě pocit, že jsem na obtíž. Tak to prostě je. Ten týden na vodě s Parapletem byl ale jiný. Pocit, že obtěžuju, jsem ve svém nitru nezaznamenala ani jednou. Naprosto obdivuju choďáky (asistenty), kteří tam s námi byli. Na lodi jsem byla s Madlou, která mi zajistila veškerý komfort s takovou samozřejmostí, že jsem nevycházela z údivu. Vždy odsunula své potřeby na druhé místo a jako první pomohla se vším mě a až když viděla, že já jsem naprosto spokojená, tak teprve potom obstarala své potřeby. Slovo děkuji jsem použila mnohokrát a stejně mi to přišlo nedostačující.
Když se chce vozíčkář zúčastnit nějakého dobrodružství, tak je to vždy o lidech kolem něj. Čím větší dobrodružství, tím víc síly a pomoci od okolí je potřeba. A čím větší člověk má handikep, tak tím víc pomoci potřebuje. Já to pořád dost dobře neumím – říkat si o pomoc; nechat si pomoc; být závislá na druhých lidech. Mám v sobě pocit, že jsem na obtíž. Tak to prostě je. Ten týden na vodě s Parapletem byl ale jiný. Pocit, že obtěžuju, jsem ve svém nitru nezaznamenala ani jednou. Naprosto obdivuju choďáky (asistenty), kteří tam s námi byli. Na lodi jsem byla s Madlou, která mi zajistila veškerý komfort s takovou samozřejmostí, že jsem nevycházela z údivu. Vždy odsunula své potřeby na druhé místo a jako první pomohla se vším mě a až když viděla, že já jsem naprosto spokojená, tak teprve potom obstarala své potřeby. Slovo děkuji jsem použila mnohokrát a stejně mi to přišlo nedostačující.
Všechny mé obavy, které jsem z toho výletu měla, se rozplynuly. Vše to píšu jen ze svého úhlu pohledu, ale nemohlo to být lepší. Ještě jednou díky mé milované Paraple - mé limity a hranice se zase o maličko posunuly jinam a tenhle výlet něco změnil. Ještě jednou dík všem choďákům, kteří nám pomáhali se vším, co bylo třeba, a tento zážitek s námi sdíleli. A obrovské díky patří i všem vozmenům, kteří tam byli. Když jsem viděla, co všechno zvládnou (i kvadrouši – lidi, co museli mít přivázané pádlo k rukám, aby mohli pádlovat), tak jsem na ně byla taaak pyšnááá (jste fakt husto-kruto-přísní!). Poznala jsem zase pár nových, naprosto krásných lidí. A poznala jsem sebe zase trošku jinak. Jednoduše řečeno – WAUUUUUUU. Děkuju.
P. S. A ty naše bicepsy teď a svaly na zádech! Jako slušně jsme zamakali a zaposilovali!
Žádné komentáře:
Okomentovat